Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Mamka

Byl už večer, když jsem si začala psát úkoly. Lukáš zatím podřizoval na moji posteli. Řekla jsem mu totiž, že v tomhle stavu se z mého pokoje ani nehne. Věděl, že protestovat by nemělo cenu.
Byla jsem zabraná do matiky. „X rovná se minus patnáct." Řekl hlas za mnou. Lekla jsem se a i se židli jsem se otočila o sto osmdesát stupňů. Nechápu, jak může někdo vstát z postele tak potichu.
„Díky," řekla jsem mu, otočila jsem se zpátky ke stolu, tužkou jsem si napsala výsledek a přemýšlela jsem, jak na to přišel. Nahnul se ke mě - levou ruku mi položil na rameno a pravou ruku dal na tu mou. Jestli si myslel, že takhle mi to začne myslet, tak se pletl. „Hele - nebolela tě náhodou noha? Sedni si sem místo mě." - „Tak hele, v popisu práce mám pomoc s biologií, ne matematikou." Zvedla jsem hlavu, takže teď jsem se mu dívala do očí. On tu svou totiž taky sklonil. „Tak fajn. Co za to chceš?" A dal mi pusu. „Pozor," rozkázala jsem mu. Uhnul. Já jsem se odsunula, stoupla jsem si a pokynula jsem mu rukama, aby si sedl. On tak udělal. Stoupla jsem si vedle něho.
„Tak podívej, musíš…" Někdo zaklepal a hned věděl dovnitř. Mamka mi nesla večeři. Nejdřív vypadala vylekaně, když viděla Lukyho obličej, hned se ale zase usmívala. „Ale! Nezlobte se. Neměla jsem tušení, že tady máme hosta," řekla, přičemž během posledních dvou slov se na mě dívala tak trochu vyčítavým pohledem. „Mami," začala jsem, přičemž jsem popošla kousek k ní, „tohle je Lukáš. Pomáhá mi s matikou." „…a biologií," ozval se hrdě Lukáš. Mamka se na něj milé a překvapeně usmála. Já jsem ale měla chuť ho praštit. „Fajn… Dobře, nechám vás tady. Lukáši, máš hlad?" zeptala se s úsměvem ve tváři. „Mám-li být upřímný, mám hlad jako vlk." Při jeho slovech jsem sebou škubla a vrhla na něj nenávistný pohled. Mamka očividně nic nechápala. Díky Bohu.  
„Fajn. Co bys řekl na řízek?" - „Řekl bych, že bych nepohrdnul ničím od někoho tak příjemného." Mamka se málem začala červenat a odešla z pokoje. Já jsem ale zkřížila ruce a obrátila jsem se na Lukyho. On byl vysmátý až za ušima, taky měl ruce založené a nohu přes nohu. „Tak hele, aby bylo jasno," začala jsem, „nebal moji mamku. Děkuju předem." - „Ale no tak," řekl a vstal. No, 'vstal'. „…snad bys nežárlila." Přišel ke mě a chytnul mě kolem pasu. „Musím si ji přece nějak získat. Teď už jenom zmáknout tvýho tátu a mám vyhráno." Uvnitř jsem se smála, musela jsem si ale hrát na nedostupnou. Dělám to tak pořád.
Po chvilce jsem mu ale dala ruce kolem krku. Po vteřině jsem ho ale chytla za boky a zhodila na postel. „Au! Co děláš?" - „Bolela tě noha." Teď už jsem se usmívala. Usmívala svým vlastním způsobem.
Mamka přinesla ještě jeden řízek, Lukáš ji poděkoval, společně jsme se najedli a já ho donutila spát u nás. K nim by totiž nedošel.