Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 5

Nejdříve se ozvalo zaklepání a následně se dveře otevřely. Filip si do nich stoupnul a opřel se o jejich rám. Založil si ruce na prsou.

„Připravena?" zeptal se mě. Přehodila jsem přes sebe kožešinový plášť a na záda si dala toulec se šípy a lukem. Přes rameno jsem si hodila brašny a do ruky si vzala složenou deku.

„Už jo," řekla jsem mu a chtěla vyjít, když mi cestu zablokoval rukou. Zastrčil mě zpátky do pokoje a zavřel za námi dveře.

„Být to na mě, zůstala bys tu."

„A to jako proč?" Chtěla jsem vědět. Něco se v jeho chování od rána změnilo a já chtěla vědět co. Navíc pokud mohl, bral si mě na mise sebou, abychom spolu mohli trávit čas bez králova dozoru, tak co se sakra stalo, že chce změnit názor?

„Ariel. Nelíbí se mi, jak se po tobě dívá." Založila jsem si ruce na prsou a nadzvedla obočí.

„A to je jak přesně?"

„Jako na milenku. Jako na kořist. Na něco co ho láká a chce to mít," řekl frustrovaně Filip a prohrábl si rukou vlasy. Žárlil. Bohové, podržte mě, on opravdu žárlil. Už se to sice párkrát stalo, ale nikdy ne tak silně. To znamenalo, že se musel cítit ohrožen jiným mužem. Bohové jsou při mně a dali mu okusit vlastní medicíny.

„A který chlap se po mně tak nedívá? Všichni ví, že jsem odvázaná žena, těžká k ochočení a že se nevyspím kde s kým. Je jen jedním z mnoha," řekla jsem mu a přešla k němu. Uchopila jsem jeho hlavu do dlaní a donutila ho se na mě podívat.

„Patřím tobě," zašeptala jsem. Filip si mě k sobě během mrknutí oka přitáhl a hluboce a hladově mě políbil. Zajela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla si ho blíž. Deka i brašny spadly na zem, ale bylo mi to fuk. Uvnitř mě začal doutnat žár vášně.

„Mít víc času, už ležíš na posteli, ale nemůžeme. Musíme jít, aby na nás král s princem nečekali," řekl zadýchaně, když přerušil polibek. Dotýkali jsme se čely a snažili se pobrat dech. Nesouhlasně jsem zavrčela, ale musela jsem s ním souhlasit. Sehnula jsem se k zemi a sebrala brašny s dekou. Filip mě uchopil za ruku, ještě předtím než jsem zamířila ke dveřím.

„Slib mi, že si na něj dáš pozor. Slib mi to." Pamatuji si jen několik chvil, kdy Filip po někom chtěl, aby mu něco slíbil. Dokázala bych je spočítat na prstech jedné ruky, takže to pro něj muselo hodně znamenat.

„Slibuji," slíbila jsme mu. Filip si zhluboka oddechl, sebral mi deku a otevřel dveře. Následovala jsem ho. Svoje věci měl položené u konce schodiště.

„Běž k teleportovací místnosti a přenes se do věže. Ostatní tam už jsou. Vzlétněte, já tam budu za chvíli," přikázal mi a navrátil mi deku.

„A princ?"

„Jeho grif i šlechticů budou na nádvoří, odkud také vzlétne. My na něj budeme čekat nahoře a hned, jak se k nám přidá, zaujmeme pozice a poletíme." Přikývla jsem, že rozumím a vydala se po schodech dolů. Jakmile jsem sešla schody, zamířila jsem k malé budově, uvnitř které byl na zemi vyrytý pentagram a přenesl nás kamkoliv jsme chtěli. Vešla jsme do budovy a stoupnula si do pentagramu. Tento byl pokrytý zelenou barvou, takže byl přístupný pro všechny a dokázal člověka přemístit pouze na místa s pentagramem stejné barvy. Nechala jsem se obklopit zeleným světlem až jsem se přemístila do jiné malé budovy. Jakmile světlo zmizelo, někdo otevřel dveře a tmu, která tu byla, zaplnilo světlo louče.

„Měli byste si nějaké pořídit i sem," řekla jsem vojákovi a vyšla na chodbu. Gryfové špatně snášeli magii, která vznikla při přenášení, takže se přenášecí místnost nacházela ve sklepení věže.