Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 12

Spadla jsem do propasti své duše. Teď jsem se musela zvednout a opět se vzchopit a stát se vyděděncem. A Tara se mi k tomu snažila dopomoct. Pomohla mi se umýt a následně se mnou seděla na pohovce a obě jsme se dívali na oheň v krbu. Nikdo z nás dvou za celou dobu neřekl ani slovo. Mlčeli jsme, avšak naše chování mluvilo za nás. I přesto se Tara rozhodla ticho přerušit.

„Omlouvám se za to, jak jsem ráno vytáhla tvůj vztah s Filipem proti tobě a za to, jak chladně jsem se od Doranell chovala." Tara byla vždy chladná, ale měla pravdu. Od Doranell byla ještě chladnější než dřív. Jenže Doranell nějak změnilo každého z nás. Navíc nikdy nebyla zvyklá se takto veřejně omlouvat. Dělala to po svém, pomocí svých činů, ale tentokrát to řekla. Podle toho šlo usoudit, že to pro ni hodně znamená.

„Tvá omluva se přijímá," řekla jsem jí a položila svou ruku na její. Tara se posmutněle usmála. Utěšovali jsme se navzájem.

„Podívej se na to. Jednou se sesypeš a už si tu vylíváme srdíčka jako malé holčičky." Kdyby jen věděla, kolikrát jsem se už sesypala. Taky jsem se smutně usmála. Malé holčičky jsme už rozhodně nebyli. Byl mezi námi sice rozdíl dvou let, ale poté co jsem se s Tarou seznámila, jsem si už nikdy nepřišla jako malá holčička.

„Proč ses tak složila? Už jsem to u tebe jednou viděla, když jsi mě sledovala při mučení." Ten den jsem si pamatovala. Byli to teprve tři měsíce, co jsme se vrátili z Doranell a Tara byla pověřená, aby od špeha z Temných ostrovů za mořem získala informace. Nedařilo se jí ho zlomit, tak na něj použila trik z Doranell od Stínů. Tehdy jsem se do pekelného vězení vrátila skrz vzpomínky.

„Přepadli nás," vydechla jsem. Tara si to zasloužila vědět, navíc nemáme před sebou tajemství. Teda pokud se nejedná o něco až moc osobního o čem mluvit nechceme. Za zeptání, ale nikdo z nás nic nedá. To zda už tázaný bude mluvit je jen na něm.

„Byli jsme v chrámu Zimby, a když jsme se vraceli, přepadla nás skupina rebelů. Jeden z nich mě zasáhl šípem." Dotkla jsem se hojící se rány na mém rameni."Když jsem byla v Doranell, můj Stín se vyžíval tím, že mi do hlavy vložil vize, kde se mě snažil zlomit. Zachránilas ty lidi z vězení a já je pobila jako řezník, protože jsem si myslela, že je to vize od Stína. Stejné místo, stejné oblečení, lidi. Rebelové se skrytými tvářemi."

„Počkej. Řekla jsi, že měli zakryté tváře?" zeptala se Tara. Stud mě teď sžíral. Zkazila jsem Tařin ojedinělý čin, tím že jsem je zabila. Přikývla jsem.

„Hrozně mě to mrzí. Nechtěla jsem zabít lidi, které jsi zachránila."

„To ani nemusí." Tak takovou reakci jsem nečekala. Ani Tara nebyla bezcitná mrcha.

„Cože? Taro možná jsem zabila lidi, které si ty zachránila. Byli nevinní a já je zmasakrovala jako řezník." Co na tomhle nechápe? Jak mě to nemá mrzet?

„Beco, žádné rebely jsi nezabila," řekla uklidňujícím tónem. Asi čekala, kdy se zas sesypu.

„To nechápu. Viděla jsem to. Měla jsem na rukou jejich krev."

„Zabilas, ale ne rebely. Netuším, kdo to byl, ale rozhodně to nebyli rebelové. Nezakryli by si tváře. Chtěli by, abys věděla, kohos zabila, kdo bojoval za svou svobodu. Ať si zabila kohokoliv, rebelové to nebyli. Věř mi, znám svůj lid a s vůdcem odporu se znám."

„Chci vůbec vědět, jak dlouho a podrobnosti spjaté s odporem?"

„Věř mi, že nechceš. Pro bezpečí tvé i ostatních."

„Takže tvrdíš, že ti kdo nás přepadli, nebyli rebelové?" zeptala jsem se jí. Pomalu mi všechno začínalo docházet a kousky skládaček zapadat do sebe.