Arenterské kroniky - Síla lásky

Epilog

Byla to jen otázka času, kdy přijde konec tohoto příběhu a já jsem ráda, že mi to vyšlo zrovna teď na čas Vánoc. Protože tak vám všem můžu popřát Šťastné a veselé Vánoce a doufat, že jste pod stromečkem našli všechno, co jste si přáli. :) Než vzniknou otázky, tak ano toto je konec, ale je v plánu pokračovat dalším dílem, v kterém stále bude Bria hlavní hrdinkou. Pokud si však to čekání na nový díl bude chtít zkrátit čekání na nový díl, dovolím si vás nalákat na další z mých příběhů. Dole můžete shlédnout trailer na něj. (P.S. Je to samovýroba a stále se s programem učím pracovat, takže podle toho i vypadá.)

„Beatrice," někdo vyslovoval mé jméno až příliš daleko ode mě. Cítila jsem se klidná a prázdná. Všude okolo mě bylo bílo a nikde ani stopy po další osobě.

„Beatric," promluvil na mě znovu někdo.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Kromě mlhy, v které mi mizely nohy jsem nikoho neviděla. Mlha byla až příliš hustá.

„To není podstatné."

„Vždy je to podstatné. Ráda vím s kým mluvím," namítla jsem.

„Pak věř, že jsem přítel tvé rodiny ne nepřítel. Tvá vůle žít mizí, jenže ty musíš žít. Tvá úloha v proroctví ještě neskončila." Vůbec jsem nechápala p čem to mluví. Ani jsem netušila, kde to jsem, ale nejspíš jsem se zbláznila, když mluvím s nějakým hlasem. Hlasem, který mi přišel známí a tolik opravdový. Bylo to šílené.

„O čem to mluvíš a kde to vůbec jsem?" zeptala jsem se ho a znovu se rozhlédla okolo sebe v naději, že mlha prořídla a někdo se v ní objeví, ale mýlila jsem se. Místo toho, aby prořídla spíš ještě víc zhoustla a odspodu se barvila do oranžova.

„Vše se jednou dozvíš, má malá dračí lady, ale teď otevři oči." Byla to hloupost. Jak jsem mohla otevřít oči, když jsem je už otevřené měla?

„Otevři oči." Teď ten hlas zněl naléhavěji skoro až rozkazovačně. Barva mlhy se změnila na světle fialovou a pomalu tmavla. Do jaké barvy se asi změní potom?

„"Otevři oči, Brio!" Tentokrát to už příkaz byl. Mlze se objevil nějaký obraz čtyřnohého predátora. Skočil po mně a já se instinktivně skrčila, kryla si rukama hlavu a zavřela oči.

Když jsem je znovu otevřela, celé mé tělo skučelo bolestí a kolem mne se vznášel pach smrti a strachu. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že jsem neoslepla, ale obklopovala mně jen tma. Rozeznala jsem obrysy stěny před sebou i malé osoby, která se skrývala v rohu místnosti. Nespouštěla jsem oči z osoby a pokusila se pohnout rukami, jelikož jsem je pořádně necítila. Ozvalo se zařinčení řetězů. Zadívala jsem se nad sebe a zjistila, že mám ruce uvězněné v poutech, které byly řetězem připevněné ke stropu. Do oka mi kapla kapka vody. Sklonila jsem hlavu, v které mi ještě hučelo a všimla si zaschlé krve na svém oblečení. Vzpomínky se mi začaly vracet. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme odletěli z Arenterie, abychom zachránili Filipa. Vzpomněla jsem si na poutníky i na přepadení jejich karavany, kde Aramese zranili. Snažila jsem si vzpomenout na to, co se dělo pak, ale tahle část vzpomínek ke mně stále nepřicházela, dokud jsem v hrudi nepocítila ostré bodnutí jako když mi někdo chytil vnitřnosti do slaně a pořádně je stiskl. Vzpomněla jsem si na ostré světlo, které ze mě vytrysklo, když jsem sledovala padat Filipovo mrtvé tělo do propasti, ale nechápala jsem čím bylo vyvoláno.

„Říkala jsem ti, že se jednou vrátíš." Ten hlas jsem znala. Strašil mě ve snech a vkrádal do mého těla chlad, který se mi zažíral až do morku kostí.

Zadívala jsem se na osobu v koutě a sledovala, jak Irina vychází ze tmy do slabého proužku světla, které vycházelo ze skulinky ve stropě. Pořádně jsem si ji prohlédla. Od našeho posledního shledání v Hiemsii se vůbec nezměnila. Na sobě měla průsvitné černé roucho, které jí zakrývalo bledé tělo a závoj ze stejné látky zase obličej. Sundala si ho a odkryla rozpuštěné onyxové vlasy a oči, které jí zlatavě zářily. Krvavě rudé rty se jí rozšířily do úsměvu.

„Vítej zpátky doma, temná královničko." Jelikož měla postavu dítěte, kterému nemohlo být víc než deset, nemusela se ke mně, klečící na tvrdé podlaze, sklánět, a tak ke mně jen natáhla ruku. Ucukla jsem před ní až řetězy zařinčely. Všechno jsem si to až bolestně pomalu začala uvědomovat. Cela ve skále, pach strachu, smrti a stáří, Irina přede mnou, spoutané ruce. Tohle rozhodně nebyl výplod mé fantazie. Ne. Tohle byla skutečnost. Skutečnost zvaná Doranell. Byla jsme zpátky v něm. Ale pokud jsem tu byla já, byly zde i ostatní?

„Kde jsou mí přátelé?" zeptala jsem se jí a doufala, že neskončili stejně.

„Tady ne. U nich nebyl důvod posílat je sem, když nepoužili magii, tam kde to není možné," odpověděla mi Irina.

„Jak?" Nechápala jsem to. Byla jsem kříženec, tudíž má magie nebyla natolik silná jako u čistokrevných, ale přesto jsem ji nějak dokázala použít na pustině Alacé.

„Dvě slova. Magický výkřik. Určitě ti nemusím vysvětlovat, co to je," odpověděla mi Irina a začala mě obcházet jako sup, který krouží ad svou kořistí. Nevšímala si jí a snažila si vzpomenout co přesně znamenal magický výkřik. Byla to spíš legenda, ale tradovalo se, že mág, který prožije bolest natolik silnou, kterou nedokáže zvládnout, vytryskne z něj pomocí magie ven. Přesto mi to pořád přišlo těžko uvěřitelné, i když vše nasvědčovalo tomu, že je to pravda.

„Víš, říkala jsem si, která z mých vizí se stane skutečností a musím uznat, že jsem doufala, že to bude právě tato," promluvila Irina potěšeně a ani bych se nedivila, kdyby si samou radostí neposkočila nebo zatleskala.

„Vizí?" zeptala jsem se jí zmateně.

„Ale no tak? Vždy jsem si myslela, že jsi chytrá, ale začínám o tom pochybovat." Irina se zastavila přede mnou a spokojeně se na mě podívala. „Máme moc vidět budoucnost. Tedy většina z nás. Myslela jsem si, že ti to dojde, když jsem ti jich několik během tvého vězení ukázala, ale očividně ti to ani po tom přepadení v Hiemsii nedošlo. Mimochodem to byla jen jedna z možností, které se mohli stát a překvapilo mě, že ses rozhodla je tak snadno zabít. Asi jsem tě přece jen trochu zlomila. Avšak zdá se, že teď už zlomená jsi, když ti zemřel druh. Popravdě jsem vám fandila. Podle jedné vize jsi ho zachránila a žili jste spolu mimo Arenterii, ale pravděpodobnost, že se něco takového stane byla nízká. Proto mě nepřekvapuje, že jsi skončila opět tady. Akorát, že tentokrát si tvé utrpení užiji víc. Mám hlad a tahle postava, kterou mám něco stojí." Irininu tvář zahalil hladový výraz. Byl v ní hlad po mém utrpení, mé bolesti. A i já ji mohla cítit v místech, kde jsem ještě před nedávnem měla srdce. Teď mi přišlo jako prázdné místo. Bylo to jen orgán, který nutil krev proudit stále dál, ale už to nebyl orgán, který bil pro někoho.

„Odpočiň si. Ještě si spolu užijeme hodně zábavy." Irina prstem seškrábla kousek zelené krve, která patřila Lacertům a vložila si prst do úst, aby krev olízla. Jakmile prst vytáhla z úst, začala si pobrukovat a mířila k východu z cely.

„Co se stalo s mými přáteli?" chtěla jsem vědět. I když jsem byla ráda, že nejsou tady, bála jsem se co se s nimi nakonec stalo. Irina se zastavila a otočila přes rameno hlavu.

„To ti nepovím. Tvá nevědomost, co se s nimi asi stalo pro mě bude přínosem," odpověděla mi a začala si znovu broukat cestou k východu z cely. Ona se v mé nevědomosti možná bude vyžívat, ale mě bude ničit. Jenže ani tohle nemohlo překonat bolest, kterou jsem cítila ze ztráty Filipa. Nevydala jsem ani hlásku, ale slzy mi bezmocně začaly stékat po tvářích a v hlavě mi zněla píseň, kterou elfové zpívaly při pohřbívání svých milovaných.