Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 7

Ráno jsme ihned po snídani vyrazili opět na cestu. Tara vyletěla už za úsvitu, aby obhlédla okolí. Nikomu jsme nic o našem podezření neřekli, ale i když jsme překročili hranice, zůstala jsem ve střehu a sledovala zasněženou zemi pod námi. Byly to ledové pláně plné sněhu. Z výšky, v které jsme se nacházeli šlo člověka vidět stěží, ale pochybovala jsem, že by se někdo v takové zimě vůbec vydal ven. U nás sice v tuto dobu taky panovala zima, ale s chladem, který panoval tady se nedala srovnávat. Obzvlášť, když jisté části města byly chráněny magií, takže tam bylo i tak teplo. Jedním z takových míst byly i kasárny, protože většina vojáků se během cvičení venku zpotila a následně mohli lehce onemocnět a o to strýc nestál. Být vojákem mělo své výhody.

Letěli jsme celý den až na několik malých zastávek, abychom si protáhly nohy a grifové si odpočinuli. Avšak ani na chvíli jsem nepolevila v pozornosti. Mé instinkty mě nabádaly k opatrnosti. Varovaly mě před blížícím se nebezpečí, jenže já stále netušila o jaké se jedná.

V dálce na jedné z ledových plání před námi objevila velká bílá budova. Tak alespoň vypadala z dálky, ale čím blíž jsme se blížili, tím víc se zvětšovala, až se proměnila v obrovský zámek pokrytý vrstvou sněhu a ledu. Kousek dál od plání se zvedaly vzhůru k nebesům hory. Sluneční paprsky se odrážely od ledu na stěnách hradu. Byl to nádherný pohled na odrazy světla, které ve spojení s ledem tvořily na stěnách hradu barevné odrazy.

Jako předtím na tvrzi, i nyní přistávali jako první Hiemská delegace s princem společně s Filipem a Trionem. My přistáli až následně po nich, i když bylo nádvoří téměř plné. Cítila jsem, jak gryfovy podklouzly na ledu ukrývajícím se pod sněhem nohy. Spokojeně zavrtěl hlavou ajá ho pohladila po peří. Mráz se mi během cesty postupně dostával pod kůži a teď už mi byla zima i přes teplé oblečení, které jsem na sobě měla. Z nebe se snesla bílá skvrna a jen o chvíli později přistála poblíž mě Tara. Na sobě měla své obvyklé oblečení složené košile, hnědé vesty a volných černých kalhot. Divila jsem se, že jí není zima. Křídla na jejích zádech zmizela. Sesedla jsem ze svého gryfa a zamířila za Filipem, který s princem stály pod schodištěm, které vedlo k dvoukřídlím tmavým dveřím. Jednu ruku jsem měla položenou na svém meči a druhou jsem schovávala pod rukávem pláště. Obloha se pomalu začínala barvit do černa. Noc se blížila a my přijeli s předstihem díky klidnému počasí. Z nebe začal padat sníh.

„Dnešní noc bude mrazivá. Blíží se sněhová bouře," řekl Ariel, když si všiml mého pohledu upřeného k nebi. Podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by mu byla zima. Hiemská delegace někam zmizela a zůstal tu s námi jen on. Tomu říkám teda královské přivítání.

Dvoukřídlé dveře se otevřely a z nich vyšel muž oblečený v bílém rouchu. Pomalu sešel schody, až se nakonec zastavil před Siriusem. Hluboce se mu uklonil. Na hlavě bez jediného vlasu měl tmavě modrou barvou namalované ornamenty. Tara si položila dva prsty na čelo a sklonila hlavu. Když si muž všiml jejího gesta, napodobil ho a následně se znovu podíval na prince.

„Jménem krále a královny Hiemsie, Vás vítám princi Siriusi Arture z Arenterie i vás lorde a stejně tak i lidi, kteří vás doprovází," promluvil klidně muž. Stál vzpřímeně a spojené ruce mu zakrývaly rukávy roucha. „I ty buď vítána, sestro." Vyděděnci se podívali na mě s vepsanou otázkou v očích.

„Je mi ctí, vás opět vidět, mistře," promluvila potichu Tara s pokorou v hlase. Pozornost vyděděnců se ze mě přemístila na ni. Tara naše nechápavé pohledy ignorovala.

„Prosím následujte mě. Jejich královská výsost vás přijme," řekl muž a vydal se po schodech nahoru. Ariel s Tarou se za ním rozešli jako poslušné ovečky, zatímco Sirius zaváhal. Nakonec se i on vydal po schodech nahoru a my jsme ho následovaly.