Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 14

V hraniční tvrzi jsem pouze vyměnila gryfa a pokračovala v cestě. Byla jsem vyděšená a naštvaná, ale musela jsem se uklidnit a myslet rozumně a ne na základě emocí. Nemohla jsem strýci přiznat naši vinnu, pokud tu je naděje, že nemá důkazy a Filipovo obvinění je prozatím jen formální, dokud se neprověří. To že možná dělám největší chybu a k tomu nemám žádné vysvětlení pro svůj předčasný návrat, mi došlo až když se gryfovy tlapy dotkly kamenného povrchu hlavního nádvoří. Teď už nebylo cesty zpět. Každý o mně věděl a já musela udělat to co vždy na misích, když vše nešlo podle plánu. Improvizovat.

Sklouzla jsem z gryfových zad a dotkla se nohama pevné země. Prameny vlasů, které mi vyklouzly během letu z Tařina účesu a nyní mi padaly do obličeje, jsem si zastrčila za uši. Upravila jsem si kazajku a zhluboka se nadechla. Nevšímala jsem si pohledu ostatních lidí, kteří se po nádvoří pohybovali a s hrdě zvednutou hlavou zamířila k nejbližším dveřím. Vedli do jedné z vedlejších chodeb, ale spolu s hlavní chodbou jen tvořili jeden velký labyrint se slepými chodbami. Bylo to tak vytvořené kvůli bezpečí hradu a ten kdo neznal chodby jako své boty se zde často mohl ztratit.

Měla jsem celou tu dobu, kdy jsem procházela chodbami a po schodech, abych vymyslela vhodnou výmluvu, proč jsem odletěla dřív a nedokončila misi. Jenže čas uplynul hrozně rychle, a když jsem se dostala ke dveřím od královské pracovny, stále jsem žádné vysvětlení neměla. Stráže stojící před místností mi prozradili, že je král uvnitř, protože jinak by tu nestáli, ale následovali krále, aby ho chránili. Můj čas došel a já netušila co mám dělat. Bohové, stůjte při mně.

„Lady Bria, žádá o slyšení," řekl jeden z vojáků. O tom, že ho strýc slyšel jsem neměla pochyb, obzvlášť, když se otevřely dveře do pracovny a tím m naznačil, abych vešla dovnitř. Musela jsem se uklidnit, a tak jsem se uklidňovala slovy, že je to jen další mise, při které se snažím překazit Arielovu hru.

Vstoupila jsem do místnosti s odhodláním a nadějí, která se mě na poslední chvíli chytila s plánem, jak z toho všeho ven.

Zadívala jsem se na strýce, který seděla za stolem a četl z nějakého papíru. Podívala jsem se za jeho rameno, kde obvykle stával můj otec, ale nebyl tam. Nikdo kromě strýce tu nebyl. Přišla jsem blíž a v uctivé vzdálenosti od stolu se postavila do pozoru a přitiskla si pěst k srdci a sklonila hlavu. Byla jsem voják, nikoli králova neteř. Voják, který teď bojoval svou vlastní bitvu.

„Vdáš se za lorda, Ariela," řekl strýc místo pozdravu či otázky, co tu pohledávám. Nevěřícně jsem se na něj zadívala.

„Jak? Cože?" vyrazila jsem ze sebe zmateně. Kdy k tomu rozhodnutí dospěl? Strýc položil listinu na stůl a opřel se o křeslo. Hnědé vlasy měl sčesané do copu, aby mu nepadaly do očí při práci.

„O všem vím Brio a nemohu tomu uvěřit. Takový skandál a ostuda." Jak mohl o všem vědět? Ariel řekl, že mu dá důkazy pouze pokud nebudu souhlasit. Nemohl mít tolik času na to, aby mu je předal, když jsem vyrazila hned na cestu. To nemohlo být možné, pokud ovšem nepoužil stejnou cestu, jakou sem dostal Filipa v tak krátkém čase. Jedině že by použil rudý pentagram. Nejnebezpečnější možnost transportu a nejtěžší kouzlo pro čaroděje, kteří museli pentagram udržet v chodu, dokud se věc nepřenesla na místo. To byla jediná možnost. Jenže to neznamenalo, že se tak lehce vzdám. Nemůže mít žádný důkaz natolik silný, abych ho nemohla vyvrátit.

„Netuším, o čem to mluvíš, strýci," řekla jsem mu pevným hlasem. Nemínila jsem se mu doznat. Budu zapírat do úplného konce. Strýc bouchnul silně rukou do stolu a celá místnost se zachvěla, když vypustil část své magie. Sama jsem musela udělat krok vzad, abych nespadla.