Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 13

Strach ochromoval, proto bylo lepší si ho nepřipouštět a zachovat klidnou hlavu. Vešla jsem do jídelny, která nyní byla prázdná. Byla hloupost pobíhat po paláci a hledat Filipa od pokoje k pokoji, obzvlášť když jsem ovládala vzduch. Zamířila jsem doprostřed místnosti a posadila se na prázdný stůl. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Lokační kouzla byla náročná, obzvlášť pro ty, kteří se jim pravidelně nevěnovali a to jsem já nebyla. Má moc mi sloužila převážně jako pomoc v boji, ale nikdy jsme ji nevyužívala ke složitějším kouzlům, pokud si to situace nevyžádala jako nyní.

Nechala jsem vzduch proudit, proniknout do každé komnaty nebo jen komůrky či věže. Kamkoliv, kam se dostal a následně ho vrátit zpět k sobě. Všechny zvuky a vůně jsem se snažila roztřídit a zařadit na užitečné a neužitečné. Všechno co mi přišlo důležité nebo podezřelé jsem porovnala s trochou magie, kterou Filip vydával. Nakonec jsem se rozhodla nechat vítr donést ke mně i magii, ale v žádné z nich jsem nenašla tu Filipovu. Bylo to ke vzteku. Upustila jsem o něco víc své síly. Napojila jsem se na vzduch jako bych jím byla já sama. Přede mnou se objevovali obličeje lidí, které jsem neznala a hledala mezi nimi ten jediný známý.

Z mého soustředění mě vytrhla vlna ledové magie a přítomnost další osoby v místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po jídelně a všimla si Ariela, jak se opírá o ledovou stěnu. Vlasy měl sčesané na jednu stranu a ofina mu padala do očí. Na sobě měl tmavě modrou kazajku zdobenou bílou a stříbrnou výšivkou a tmavé kalhoty. Jeho oblíbená ozdoba v podobě kožešiny chyběla. Jeho hnědé oči byly zaměřené na mě.

„Co tu děláte?" zeptala jsem se ho. Každý sluha možná i šlechtic musel vědět, že rušit čaroděje během kouzla není nikdy nejlepší. Nikdy nevěděli, jak čaroděj potom bude reagovat, jelikož nesnášeli, když je někdo rušil. A já nebyla výjimkou, obzvlášť teď, když jsem netušila, kde se Filip nachází.

„Potřebuji si s vámi promluvit," odpověděl mi.

„Teď nemám čas, ale později si s vámi ráda promluvím." A zjistím, proč mi přichystal past v podobě sňatku a donutím ho tu nabídku stáhnout.

Začala jsem se zase obalovat do větrné bubliny a zavřela oči připravena se znovu ponořit do soustředění a splynutí s mou mocí, když do mého větrného štítu narazila vlna ledové magie. Už zase a tentokrát to bylo určitě úmyslné. Zlostně jsem se podívala na Ariela, který si vybíral špínu zpoza nehtů.

„Už mám vaši pozornost?" zeptal se znuděně, jakoby mu nevadilo rušit mága při jeho kouzlu. Spíš jakoby na to byl zvyklý. Stiskla jsem zuby k sobě natolik silně, že mi stoličky zaskřípaly o sebe a slezla ze stolu. Musela jsem zůstat klidná a najít Filipa. O nic jiného mi teď nešlo.

„K čemu ji vůbec potřebujete? Věřím, že v sále je spousta žen, které by za vaši pozornost udělali cokoliv. Možná i chodili přes mrtvoly," odpověděla jsem mu.

„Ty šaty ti sluší," poznamenal, ale nezvedl svůj pohled od nehtů. To rozhodně, ale nyní bych byla radši za kalhoty a dýku.

„Kvůli skládání mi komplimentu tu určitě nejsi." Nemohl to říct na rovinu? Ne on místo toho chodil okolo horké kaše.

„To teda ne," odpověděl mi a konečně zvedl svůj pohled směrem ke mně. Zvedla jsem bradu. Hravost v jeho očích byla pryč, nyní v nich byl led jako v jeho krvi. Šlechtici z Hiemsie měli modrou krev, ale netušila jsem zda i bastardi. Tara ji měla určitě.

„Co ode mě teda chceš?" Neměla jsem čas na hry a dávala mu to jasně najevo. Založila jsem si ruce na prsou.

„Viděl jsem, že Tara na sobě měla šperky určené pro tebe." Ale, ale. Někomu se nelíbilo, že zapůjčuji zásnubní šperky? Proč nejednat na rovinu. Nemám chuť na hry.