Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 10

Šli jsme odhodlaně s Tarou vedle sebe. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ji poprvé vedla kasárnami a vše jí vysvětlovala. Byla jsem jen o dva roky starší a už tehdy jsem k ní cítila pouto jako k mladší sestře. Jenže byly chvíle, kdy mi přišlo, že starší je ona a ne já. Teď nastala opět. Bylo jí teprve osmnáct a už dávno mučila lidi, aby od nich získala odpovědi. Až příliš brzo byla uvězněná v Doranell a den za dnem ničena. Jenže to ji posílilo a teď kolem sebe šířila auru, že je starší než vypadá.

Vešli jsme do ledové jídelny, kde už byla královská rodina, Sirius, lord Ariel a několik dalších lidí. Dohromady jich mohlo být tak tucet a všichni měli na svém oblečení připrnutou brož ve tvaru sněžné sovy. Jeden ze znaků Hiemsie. Všimla jsme si, jak Tara strnula a ustaraně se na ni podívala. Ona mi svůj pohled nevěnovala. Místo toho propalovala pohledem jednoho muže ve skupince. Dlouhé bílé vlasy měl spletené po stranách do copánků a obličej mu pokrývaly bílé vousy. Na čele měl modrou barvou namalovaný nějaký znak, stejně jako ostatní lidé. Žena postávající vedle něj se otočila stejným směrem jako ona, a když i její pohled spočinul na Taře, zalapala po dechu.

„Tarquriel, lady Brio, konečně jste dorazili. Prosím posaďte se, ať snídaně může začít," pronesl spokojeně král. Rozepnula jsem si přezku, která mi držela plášť a stáhla si ho. Jedna ze služebných ke mně rychle přiskočila a vzala si ho ode mě. Cítila jsem, jak na mne spočinulo několik očí. Tara mě napodobila a následně se posadila na místo naproti bělovlasého muže, který seděl po králově levici. Posadila jsem se vedle ní a hned vedle mě Sirius.

„Co to provádíš?" zašeptal znepokojeně.

„Splácím dluh za Doranell," odpověděla jsem mu jednoduše a zadívala se na ženu, která pozorovala Taru. V jejích tmavě modrých očích nešlo nic vyčíst, avšak Taru sledovala s opovržením. Alespoň tak mluvilo její tělo. Stejně jako postoje ostatních na druhé straně stolu.

„Kapitáne, přestaňte stát za princem a posaďte se prosím mezi lorda a mou dceru a posnídejte s námi." Toto byl od krále velmi nečekaný krok. Jenom jsem doufala, že na Filipa nechystá nějakou past. Nedala jsem na sobě znát své obavy o něj a napila se z poháru vody. Myslela jsem, že mi v šatech bud zima, ale přesně jak Tara slíbila, bylo mi v nich teplo. Necítila jsem na holé kůži jediný závan studeného vzduchu.

„Už mi věříte, lorde Orkante, že se z malé Tarquriel stala krásná a půvabná mladá žena?" zeptal se král, zatímco v čele stolu pojídal snídani. Jeho žena seděla na opačné straně stolu a jako vždy mlčela, ale její dcera si šeptem povídala s Filipem. Viděla jsem, jak se její ruka lehce dotkla jeho a spočinula tam. Už teď jsem ji neměla ráda. O tomhle si později s Filipem musím promluvit.

„To rozhodně," potvrdil lord králova slova.

„Avšak i lady Brie to sluší," přidal se do rozhovoru lord Ariel.

„To vskutku sluší. Ale musím se zeptat, proč jste si nevzala nějaké šaty, které jsem vám poslal?" zeptal se král.

„Nepřišli mi dostatečně vhodné," odpověděla jsem mu. Ironií však bylo, že to co jsem měla na sobě, nebylo vhodné oblečení už vůbec. Takový malý nepodstatný detail.

„Když už tu všichni sedíme, co si takhle zpříjemnit čas tím, že nám Tarquriel povypráví svůj příběh poté, co opustila svou rodinu." Po králově otázce zavládlo v jídelně ticho. Přišlo mi, že nikdo ani nedýchá. Že by citlivé téma pro více lidí a ne jenom pro Taru? Otočila jsem se pohledem k dvojčatům, které postávali u stěn a obezřetně sledovali Taru. Tyrion s Colem měli nejspíš volno. Ivar vypadal, že je duchem nepřítomný. Asi si vzpomněl na to, jak ho Tara málem vykastrovala, když jí položil stejnou otázku.