Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 6

Když jsme doletěli k hraničnímu městu Arténie, přeletěli jsme ho, dokud jsme se neocitli přímo u hranic, kde byla vojenská základna. Kamenná tvrz byla na jedné z vysokých hor a byl z ní přímý pohled na zasněžené pláně Hiemsie. Vítr nás bičoval, zatímco jsme čekali nahoře ve vzduchu, dokud delegace s princem neodejdou z nádvoří a vojáci neodvedou jejich gryfy. Až poté jsme všichni slétly na hlavní nádvoří a sesedli z gryfů. Tara přistála na okraji nádvoří a křídla nechala složené na zádech. Vyhledala jsem pohledem Filipa.

Zachytil můj pohled, zatímco si z gryfa stejně jako já sundával brašny, ukázala jsem hlavou k Taře, která čekala na okraji nádvoří se založenýma rukama. Přimhouřil na ní oči a na tváři se mu objevil ustaraný výraz. Věděl to co já. Něco se stalo nebo děje, jinak by Tara své křídla schovala a šla si pro věci. Jenže ona čekala na boku, aby nevyvolala podezření. Přehodila jsem si brašny přes rameno a počkala na Filipa. Když si i on vzal své brašny, zamířil k Taře a já ho následovala. Byla jsem mu vždy po boku a řešila s ním různé problémy. Byla jsem takovým neoficiálním zástupcem a poučníkem velitele vyděděnců.

„Co se děje?" zeptal se Tary, když jsme k ní došli.

„Něco jsem cítila. Nevím, jak to vysvětlit, ale mám za to, že nás někdo sleduje. Jenže netuším kdo. Pokaždé, když jsem se je snažila zaměřit a najít, nemohla jsem je najít. Jakoby tam vůbec nebyly. Jenže jsem je cítila. Někdo nás sleduje," řekla Tara. Po těle mi přejel chlad. To co jsme si celou dobu namlouvala byla lež. Někdo nás sledoval.

„Ne že bych o tobě pochyboval, ale jsi si jistá?" zeptal se jí Filip. Tara přikývla.

„Má pravdu," potvrdila jsem její slova a oba se na mě udiveně podívali. „I můj gryf to vycítil. A mé instinkty mi říkají, ať se mám na pozoru. Asi třikrát jsme měla pocit, jakoby nás někdo sledoval a poprvé, když na to můj gryf reagoval jsem sletěla k lesům a snažila se zjistit, kdo to je. Nikoho jsem nenašla. Jakoby se mi to jen zdálo."

„Obě teda tvrdíte, že nás celou dobu někdo sleduje?" S Tarou jsme přikývli. Filip zhluboka vydechl a prohrábl si rukou vlasy.

„Kdo a proč by nás sledoval?" zeptal se. Tenhle postup jsem znala. Chtěl se ujistit, že někdo jde opravdu po nás. Pokud ano tak proč my a pak z jakého důvodu to dělá a kdy asi udeří.

„Možná jdou po princi," navrhla Tara.

„Ale proč by šli po něm? Pokud vím on není ten typ průšviháře co by něco provedl a měl za to pykat. Navíc pokud by se něco stalo co by potřeboval vyřešit šel by za mnou a neřešil to na vlastní pěst," vyvrátila jsem její domněnku.

„Tak jdou po jiných členech královské rodiny?"

„To mohli zítra zaútočit na princeznu Miriu, která s manželem opouští dvůr. Jejich stráž bude určitě slabší než naše. Vyděděnci jsou přece lepší v boji než nějaká stráž," namítl tentokrát Filip. To byla taky pravda. Jen blázen by útočil na skupinu sedmi vyděděnců, pokud teda nebyl z cizí země. Nebo pokud by nebyly ve velké přesile, ale i tak by to nebyla lehký střet.

„Tak proč nás sledují?" zeptala jsem se. Toto nedávalo smysl. „ Jdou snad po někom z Hiemské delegace?"

„Nikdo z nich tam není takového postavení, aby jim stálo za to nás přepadnout," řekla klidně Tara. Raději jsem se neptala, jak to ví. Určitě by mi to neřekla.

„Jsi si jistá, že sledují nás?" zeptal se jí znovu Filip. Tara si povzdechla nad bezvýchodnou situací, ale přikývla. Tohle rozhodně není dobré, pokud nevíme alespoň, proč jdou po nás.