Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 8

Pokoj, který mi byl přidělen byl obrovský. Rozhodně byl větší než jsem měla v kasárnách či na hradě. Překvapilo mě, že i zde není podlaha a stěny pokrytá ledem, ale podle toho co jsem zatím viděla, měl ledové obležení pouze ledový sál a chodby do něj vedoucí. Z části byla zledovatělá i jídelna, ale ve zbytku hradu nebyla po sněhu a ledu ani zmínka.

I když se tu nenacházel led, nábytek i stěny natřené do ledově modré ve mně vyvolávaly pocit mrazu a chladu, který pořádně nedokázal zahnat ani velký krb, v kterém plál oheň. Brašny jsem měla pohozené v polstrovaném křesle, které bylo poblíž ohně.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Přešla jsem k nim a otevřela je. V chodbě stál Filipe s vyděděnci včetně Tary, která se netvářila nijak nadšeně ze svého pobytu zde. Vpustila jsem je dovnitř. Ivar pískl.

„Taky chci být urozeného rodu," řekl a obdivně si prohlížel pokoj. Zavřela jsem za nimi dveře. Každý si někam sedl, zatímco Tara se opřela o stěnu a já o sloup postele.

„Jak je na tom Sirius?" zeptala jsem se, abych přerušila ticho, které tu zavládlo. Ve vzduchu bylo znát napětí.

„Má svůj pokoj kousek od tebe. Přesněji dáš se vpravo, když vyjdeš ze svého pokoje, pak na křižovatce zabočíš znovu doprava, pak doleva a jsi tam. Prý ho má naproti princeznině. Myslíte, že ji tam půjde navštívit nebo ona jeho?" řekl Cole. Poznala jsem, že se snažil odlehčit situaci, ale nevyšlo mu to. Pochmurná nálada nad námi stále vysela jako mrak a vycházela z jediného člověka.

„Musela jsem to udělat," řekla jsem směrem k Filipovi, který se mi vyhýbal pohledem. Nic na to neřekl, jen si stoupnul ke krbu. Opřel se o krbovou římsu a zadíval se do plamenů. Neměl proč být naštvaný.

„Musela jsem to udělat," zopakovala jsem a odstoupila od sloupu. „Musela, protože já nemůžu riskovat byť jen krok vedle jako Tara, abych nevyvolala válku. Ona je místní, já cizinec na neznámém prostředí. Nevím, co od krále můžu očekávat."

„No já bych řekl, že je to jasné," řekl Trion a podíval se na mě. „Snaží se tě dostat a nebo přinejmenším rozhodit."

„Myslíš si, že to nevím? Myslíš, že nevím co se za tím jeho úsměvem skrývá? Co ode mě chcete? Co chcete slyšet?"

„Třeba to proč ses tak najednou změnila v lady Briu, Beco. Když jsme na misi, jsme jen vojáci, to jsi nám řekla a teď jsi dostala vlastní pokoj, zatímco my spíme normálně v pokojích pro služebnictvo, které jsou jen tak mimochodem menší než tento pokoj," přidal se do rozhovoru Voron. Ivar se neklidně ošil. Co jim všem bylo, že se tak chovali, zatraceně?

„Jen říkáme slova někoho jiného. Nejsi jediná, kdo to cítí."

„Vypadni mi z hlavy, Ivare!" vykřikla jsem na něj. Věděla jsem, že za to Ivar nemohl, že jsem si měla držet i nadále duševní štít. Ani jsem si neuvědomila, že mi četl myšlenky, jak to mívá ve zvyku.

„Tak si to mezi sebou vyřešte," bránil se Ivar a ukázal prsty mezi mě a Filipa. „Nevím o co mu jde, ale to napětí tu cítí všichni a působí na nás." Ivar se zvedl a jeho bratr, Cole i Trion ho napodobili.

„Všichni si sedněte a hned," rozkázal jim tiše Filip. Ani jeden z nich ani nemrkl a sedli si zpátky na svá místa. Poznala jsem ledový chlad a zlost ve Filipově hlase. Věděl, že jsem to musela udělat, tak proč se tak chová?

„Taro chápu, že tu nechceš být i chápu tvé chování, ale na zítřejší snídani se prosím objev a chovej se tak, aby z toho nevznikl konflikt mezi královstvími. Taky, jak jistě víš král ti nechal připravit pokoj vlevo od Bečina. Proto budete hlídat princovu činnost tady nahoře a budou se tu i konat porady, protože je to tu zaprvé veliké, takže se sem krásně vlezeme a zadruhé tu je klid. Všude kam se princ hned mu bude někdo v patách. Střídání nechám na vás, ale snažte se být popřípadě i nenápadní, i když každý nemůže měnit podobu jako Cole. Beco ty jsi z těchto povinností uvolněna na žádost krále i prince," pronesl Filip.