Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 19

Kdo je připraven na Filipovu popravu?

Když jsem se večer vrátila do knihovny ke svým spojencům, všichni spali. Sirius stále ležel na lenošce s princeznou v náručích a teta si vyčarovala malé lehátko, na kterém usnula. Vedle lehátka ležela na zemi kniha. Nejspíš jí spadla z ruky hned jak usnula. Zvedla jsem knihu a šla si s ní sednout zpátky za stůl, abych v ní zkusila něco najít, i když i mě začala přepadat únava.

Probrala jsem se za vůně medu a čerstvého pečiva. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že neležím na stole jak jsem si myslela, ale na lenošce.

„Dobré ráno," popřála mi princezna, která si zrovna zaplétala své vlasy. Sirius seděl vedle ní a zatímco jedl chleba se sýrem, četl u toho. Teta naopak odložila knihy a plně se věnovala svému talíři se snídaní.

„Dobré," odpověděla jsem jí a posadila se. Deka, kterou mě někdo přikryl sjela na bok. Zvedla jsem se z lenošky jen, abych došla ke stolu k poslednímu talíři se snídaní. Byli na něm tři plátky chleba a ve džbánu med. Odolala jsem nutkání navlhčit si rty, když se mi zběhli sliny na tu včelí pochoutku.

„Tak jak to včera dopadlo?" zeptal se mě Sirius ve chvíli, kdy jsem nabrala trochu medu na nůž a rozetřela ho na chleba. Princezna se na mě zvědavě podívala, zatímco od tety se ozvalo odfrknutí. Jo, stále mě nemá ráda.

„Filip mě představil ženě, kterou nazývá tetou," pověděla jsem jim a následně se zakousla do chleba. Chuť medu mi zaplnila ústa a já odolala nutká slastně zamrčet. Milovala jsem med, byla to má slabina. „Chtěl, abychom na sebe dávali pozor až tu nebude."

„Něco najdeme," vyhrkl Sirius, abych neztratila naději. Položil mi ruku na mou a já na něj vděčně pohlédla. Bez nich bych v tom byla sama a stále by mi toho mnoho zbývalo k přečtení.

„Škoda, že nemáte zákony o druzích, které by vám mohly pomoci," povzdechla si princezna a upila si čaje z šálku. Se Siriusem jsme se na ni zadívali.

„Máme zákony o druzích, ale ne ve zdejší knihovně," odpověděla jí teta a ignorovala naše zmatené pohledy.

„Počkat," zarazila jsem je dřív než mohli pokračovat v debatě a zaměřila svůj pohled na princeznu. „K čemu by nám tyhle zákony byly v této situaci?" Princezna si nejspíš až teď uvědomila, že vyslovila něco čemu nerozumíme.

„Vy to nevíte?" zeptala se překvapeně. Chleba s medem mě přestal úplně zajímat. Má veškerá pozornost patřila jen princezně.

„Co nevíme?" Princezna se letmo podívala na Siriuse a následně opět na mě.

„Vy a velitel spolu máte pouto druha a družky." Řekla to tak klidně jakoby to byla normální věc a každý o tom věděl, my obzvlášť, ale mýlila se. Tohle jsem slyšela prvně. „Nevěděla jste to?"

„Ne," vydechla jsem a opřela se o opěrku židle. Já a Filip jsme si byli souzeni.

„To není možné. Vždyť nemají ani stejné tetování, dokazující jejich pouto," vložila se do toho teta.

„Ale mají, jen není viditelné normálním očím." Princezna se zvedla ze židle a naklonila se přes stůl, jen aby mě chytila za levou ruku. Její dotek byl lehký, skoro to bylo až jako pošimrání na ruce než dotyk. Prsty mi přejela po ruce a jako v odpověď na její dotyk se mi na pokožce začaly objevovat tmavé čáry. Když princezna zvedla ruku, na mém zápěstí se pospojovaly všechny čáry dohromady a vytvořily tak široký náramek plný ornamentů, který čáry vytvořily. Tetování spojující družky s jejich druhy. Otec měl to své na levé lopatce. Tetování každého páru se lišilo podle tvaru i místa na pokožce.