Arenterské kroniky - Síla lásky

Kapitola 15

Mám zde pro vás takový malý bonus v podobě traileru k příběhu. Někteří jsou možná zvyklý, že u jiných mých trailerů jsou popisky, ale v tomto ne, avšak by měl zobrazovat co se v příběhu stane. :) (Sledování na vlastní nebezpečí) ;)

Rázovala jsem si to chodbami rovnou ke vstupu do vězení. Mohla jsem se sice přemístit, ale potřebovala jsem se zbavit vzteku, který mě zevnitř sžíral. Musela jsme zůstat klidná a silná a přijít na to, jak nás z toho dostat. Teda teď už jen Filipa.

Odbočila jsem do chodby, která vedla pouze k vězení. Před zamřížovanými dveřmi stáli dva strážní. Dveře se otevřely a zevnitř vyšel můj otec. Určitě mohl za to, že Filipa zavřeli. Mohl zahladit důkazy dřív než je král předal porotě, ale můj otec byl vždy oddaný králi, alespoň od doby smrti mé matky. Jeho věrný služebník. Vždy jsem uvažovala, proč tomu tak je, ale teď jsem to radši nechtěla vědět.

„Brio," oslovil mě opatrně. Ignorovala jsem ho. Mé oči byly přilepené k dveřím, ze kterých vyšel a mé srdce mě táhlo dovnitř.

„Beatric," pronesl znovu, když jsem kolem něj chtěla projít. Uchopil mě za ruku a trhl se mou o kousek dozadu. Naštvaně jsem se na něj podívala. Teď jsme svůj hněv krotit nemusela.

„Mohl jsi to zastavit," vyprskla jsem na něj, když jsem viděla, že se nadechuje. Chtěla jsem být rychlejší než on. Uvolnil stisk na mé ruce a já mu ji vytrhla ze sevření. Rysy v jeho obličeji zněžněly, když jeho oči sledovaly můj obličej. Povzdechl si.

„Ty víš, že jsem nemohl, Brio," vydechl. V očích jsem mu viděla lítost. "Mluvil jsem s Filipem a vše mi řekl a u soudu vzal veškerou vinnu na sebe. Ochránil tě."

„Proč to udělal? Měl zapírat." To bych udělala i já. Proč to udělal, vždyť jsme se na zapírání dohodli. Neměl vzít všechnu vinnu na sebe. Neměl to dělat. Smutek, vinna a zklamání mě sžírali zevnitř.

Tentokrát jsem neuhnula, když mě otec objal a přitiskl si mě k sobě. Sice jsem byla voják, který se nesměl nechat unést emocemi, ale taky jsem byla jen člověk, kterému se pevná půda hroutila pod nohama. Potřebovala jsem se o někoho opřít a otec to věděl.

„Běž za ním a promluvte si. Buď s ním co nejvíc můžeš, dokud to jde," řekl otec a odtáhl si mě na délku paží. Palci mi setřel slzy, které mi tekly z očí aniž bych si to uvědomila.

Odstoupila jsem od něj a setřela si slzy hřbetem ruky. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tahle technika vždy pomáhala. Otec měl pravdu. Musela jsem si s Filipem promluvit a pak ho dostat z vězení před popravou Musel existovat nějaký způsob i bez toho, aby za naše rozhodnutí doplatili ostatní vyděděnci.

Otočila jsem se k odchodu stejně jako otec, akorát každý jiným směrem. Já k vězení a on pryč od něj. Rozešla jsem se ke dveřím. Vojáci mi halartnami, které drželi, zablokovali cestu.

„Pusťte ji. Smí volně procházet tam i zpět!" nařídil jim otec. Muži se nejistě podívali na sebe, pak na mě a nakonec na otce.

„Ale král řekl," začal jeden z nich.

„Pusťte mě dovnitř nebo pocítíte, jaké to je přicházet pomalu o dech. Tam možná svou moc použít nemohu, ale zde ano. Dostanu se tam a na vás je zda to bude po dobrém nebo po zlém, kdy skončíte v bezvědomí. Volba je na vás." Jednali jako jeden muž, když zvedli halapartny a opřeli si je o rameno. Věděli, kdo jsem, ale to zda bych své hrozby mohla splnit netušili, avšak nechtěli riskovat. Na jejich místě bych nejspíš udělala to samé. Naštěstí jsem na jejich místě nebyla.

Jeden z nich mi otevřel dveře a já se jimi chystala projít, když mě otec znovu oslovil. Otočila jsem se na něj. Stál tam s upřímností v očích a hrdým postojem, který k němu patřil. Zelená kazajka s hnědými výšivkami jen dodávala na jeho majestátnosti.