1. Kapitola - Vločka

599 29 4
                                    

Vítám Vás u první kapitoly nového příběhu! *spustila fanfáry* Prozatím je to takové, jakože nic moc, ale znáte začátky, něco takového musí být, že ano :D Tak Vám přeji příjemné počtení, doufám, že se brzy uvidíme u dalšího dílu!~

*****

Klepání.
Byl to první zvuk, který dneska zaslechl. Netrvalo dlouho a brzy se ozvalo i volání jeho jména s tím, ať vyleze z postele. Chlapec se však musel jen mírně pousmát a otočit se na druhý bok, ještě se mu z vyhřáté postele nechtělo.
„Škyťáku! Vstávej, ty ospalče! Nemíním tady na tebe řvát celý den jen kvůli tomu, že se ti nechce vstávat! Pokud nevyjdeš do minuty, přísahám, že odejdu a budeš toho litovat!"
Ale on jeho varování zcela odignoroval. Jen se více zachumlal do deky a slastně vydechl. Ještě chvíli poslouchal varování chlapce, který na něho křičel zpoza zavřených dveří. To však po chvíli utichlo a on si mohl užít ještě chvíli klidu sám pro sebe.
S tím, jaký byl jeho kamarád, si měl ale uvědomit, že neodejde jen tak a taky ho v klidu nenechá spát dál. Jen co se slastně natahoval zpátky do říše snů, probudila ho studená sněhová koule vhozena přímo do jeho obličeje.
Škyťák se vyděšeně posadil na postel a s otevřenýma očima, které byly jako zelené listí při letních slunečních paprscích, rychle prozkoumával okolí. Jakmile narazil na strůjce problému a uvědomil si, že v ruce má další sněhovou kouli, okamžitě se pořádně zakryl dekou. Než se stihl ale plně obránit, druhý chlapec ho se smíchem přepadl, strhl mu deku z rukou a kousek studeného sněhu mu hodil přímo za límec vesty.
„Jacku, Jacku dost!" vyjekl, když jeho záda byla nemile ochlazena. „Vzdávám se, nech mě!" křičel, když se nad ním jeho kamarád neslitoval a zbytkem sněhu mu přepadl obličej. Ovšem, to bylo to nejmenší, protože pak přišel další útok. Lechtání!
„Škyťák Šelmovská Štika III., syn neporazitelného Kliďase Velikána, náčelníka kmene Chuligánů, se vzdává a prosí o milost nemilosrdného Jacka, pasáčka ovcí?!" oba dva chlapci se smáli, a když Škyťák už jen němě kýval hlavou, Jack toho nechal a svalil se na postel vedle něj. „Jestli mě ještě jednou necháš čekat venku, v té zimě, kde mi mrznou nohy, přísahám, že to lechtání bude ještě horší!"
„Hlavně že já na tebe čekat musím!" rýpnul si do něj hnědovlásek, který se vzpamatovával z toho šíleného mučení, ležel na zádech a snažil se zklidnit svůj dech.
„Přesně, já se opozdit můžu. Jsem syn prostého pasáčka ovcí, ne velkého náčelníka." Opáčil mu druhý hnědovlásek, zatímco se převalil na bok, aby si mohl prohlédnout toho ospalce. Jako každý jiný den, i dnes na něho hleděl s láskou v očích.
„To je tak nefér! A navíc, měl by ses naučit nosit boty, pak ti nebudou mrznout nohy." zazoufal si Škyťák a spojil si ruce na hrudníku a uraženě se podíval na ležícího vedle sebe.
„Život je celý nefér." Odpověděl mu Jack s úsměvem a zvedl se z postele. „Jinak, kdyby ses zajímal, hledal tě Tlamoun. Prý mu máš jít pomoc do kovárny, dokud Vám nezačne ten trénink proti drakům."
„Cože, tak z rána?!" Škyťákovi na chvíli proběhlo hlavou, že tohle bude těžký den. Hlavně ten trénink s draky, kdy proti nim museli bojovat. Proč jeho národ musel vést už 300 let válku s těmi krvežíznivými tvory, co jim co chvíli rabovali spíže a zapalovali domy?
„Zvládneš to, nakonec ti ani nic jiného nezbývá."
„To ne no." Povzdychl si hnědovlásek a posadil se na kraj postele. „Proto jsi mě nenechal spát dál?"
„To byl jeden z důvodů." Přikývl mu Jack s hravým úsměvem. „A taky, abychom aspoň dnes byli na chvíli spolu, než ty půjdeš na trénink a já půjdu zase pást ty nudné ovce."
„Možná bych bral radši to nudné pasení ovcí, než trénink dobrovolné smrti."
„Tak hrozné to zas nemůže být."
„Že ne? Zkus si čelit drakům, kteří jsou tak pětkrát větší než ty, chrlí oheň, lávu nebo po tobě střílí ostny a to nemluvím o ostatních, co tam taky trénují. Jsou dobří, jsou to praví Vikingové! Teda, až na Rybinohu, ale prostě jim to jde lépe než mě!"
„Když to řekneš takhle, zní to jako zábavnější forma výroby kovu. A vsadím se, že dvojčata tam jsou spíše příjemným zpestřením, než aby se cvičili v zabíjení draků."
„Jo, tobě všechno přijde zábavnější, než pasení vašeho stáda. A to si piš, ti dva se spíše zabijou navzájem, než aby zabili draka." Pousmál se Škyťák, když společně scházeli dřevěné schodiště a mířili si to ven.
„To máš pravdu v obou případech." Přiznal se Jack a s úsměvem vyběhl ven, vláčejíc Škyťáka za sebou. Probíhali vesnicí přímo ke kovárně, místní se jim jen tak-tak vyhýbali, protože nedávali pozor na cestu. Jack byl známý svým šprýmařstvím, zatímco Škyťák, syn náčelníka, byl znám jako chodící nešika. Většinou vše, krom práce v kovárně, se mu vymykalo z rukou a jeho plány taky nebyly nikdy moc extra.
„Když už jdeš se mnou ke kovárně, chci ti něco ukázat!"
„Fakt? Tak to abychom zrychlili, chci to vidět co nejdříve!" pousmál se Jack a přidal do kroku, jeho kamarád jej ale brzo dohnal a oni se naštěstí bez jakékoliv újmy na zdraví, svého nebo cizího, objevili brzo u kovárny.
„Museli jsme vlastně běžet?!" zajímal se Škyťák, když se rukama opíral o své nohy, zhluboka dýchal a litoval toho ranního běhu.
„Bez toho by to nebyla sranda." Podotkl mu Jack, který byl s dechem na tom o dost lépe, než hnědovlásek naproti něj. „Každopádně, chci to vidět! Chci vidět tvé tajemství, cos mi chtěl ukázat!" začal okamžitě aktivně, div svým slabým šťouchnutím slabého Škyťáka nepřirazil k zemi. Naštěstí ho na poslední chvíli chytil a s úsměvem mu pomohl udržet rovnováhu.
„Dej mi chvíli, počkej tady." Oznámil mu chlapec s úsměvem, pak zmizel někde v temných stínech kovárny. Netrvalo to však dlouho a znovu se objevil. Ve tváři mu hrál stejný úsměv, jen ruce měl schované za sebou. „Zavři oči!"
„Není dneska Lokiho den, že ne?" ujistil se Jack, kdyby náhodou zapomněl. Lokiho den byl dnem, kdy si většinou všichni dělali naschvály a on společně s dvojčaty byli největšími aktéry. Když však viděl Škyťákův úšklebek, jasně si oddychl a zavřel oči. Jemu mohl věřit, jen tak by ho nenapálil. To by spíš udělal Jack jemu. On tady byl ten, co mu rád dělal naschvály, i když nebyl onen Lokiho den.
Hnědovlásek se dostal za svého kamaráda, opatrně z rukou pustil přívěšek zavěšený na kůži a pomalu jej přehodil Jackovi okolo krku. Když mu kov dopadl na hruď a kůže měla patřičnou délku, Škyťák ji zavázal a pak jej poplácal na zádech, na znamení toho, že se může podívat.
Jack si s otevřením očím dával na čas, avšak jeho zvědavost mu nedala a brzy jej otevřel úplně. Dlaní nahmatal přívěsek, vzal jej a pozvedl ke svým hnědým očím. Před ním odrážela sluneční paprsky vločka z perfektně čisté ocele zavěšena na pevné kůži, aby ji nemohl jen tak ztratit.
Neměl slov, očima si ji neustále prohlížel, div na chvíli neotevřel v údivu pusu. Škyťák se tomu musel zasmát. „Vím, jak moc máš rád zimu a kupodivu taky vím, že máš dnes narozeniny. Tak všechno nejlepší." Popřál mu s hřejivým úsměvem.
Jack neustále koukal na vločku nebo na Škyťáka, bez jediného slova. Ten dárek mu doslova vyrazil dech a on nevěděl, jak by se měl vzpamatovat. Po pár vteřinách úplného ticha mu to však došlo, myšlenky se srovnaly a on hnědovláska objal tak, že ho vyzvedl do vzduchu a zatočil se s ním. „Děkuju!" vyjekl a hlavou se prvně otřel o jeho hrudník, pak k němu následně zvedl oči. „Je to krásný dárek, ba ne ten nejkrásnější!" řekl se zářivým úsměvem, radost mu tancovala v očích, mezitím, co pokládal Škyťáka na zem. Takhle šťastný snad nikdy nebyl! Jak jen to dělal, že každý den mu dokázal zvednout náladu?
Hnědovlásek se zasmál nad jeho výjevem. „Není vůbec zač." ještě jednou ho objal, tentokrát to však bylo kvůli tomu, že se s ním musel rozloučit. „Pokud dneska přežiju trénink s draky, tak budu tak zlomený, že budu rád, když se dostanu do postele. Máš zítra čas nebo máš nějaký úkol s ovcemi?" zajímal se. Chtěl s tím šíleným oslavencem strávit alespoň zítřek, když mu dneska nic nevycházelo.
„Zítra by to mohlo jít, ale budu muset hlídat svou malou sestřičku. Takže pokud ti nebude vadit její přítomnost, můžeme něco podniknout všichni tři." Navrhl mu s úsměvem Jack. Byl pořád tak nadšený z toho dárku a taky z toho, že si Škyťák pamatoval jeho narozeniny! Ještě aby ne, když spolu trávili skoro všechen volný čas, co mohli.
„Blázníš? Flee mám opravdu rád, určitě mi nebude vadit, když se k nám přidá. Aspoň se mě nepokusíš zahrabat do sněhu, když bude s námi!" zasmál se hnědovlásek a druhý chlapec taky.
„Hele, ale sníh ti slušel a kdo ví, možná mi moje sestřička pomůže!" zaradoval se ďábelsky Jack, přitom nachytal Škyťáka, jak se jeho plánu na chvíli lekl a smát se přestal. „Neboj, určitě bude mít v plánu zdaleka něco lepšího, než si z tebe dělat srandu."
„To doufám." Pak se ale z kovárny ozývalo volání. Tlamoun svého mladého pomocníka už volal do práce. „Tak tedy zítra."
„Nezaspi." Upozornil ho hnědovlásek s úsměvem.
„Jinak co?" zajímal se druhý.
„Jinak ti vyhlásím další válku a budu to já, kdo se stane náčelníkem!" zasmál se.
„Klidně ti to přenechám." Mávl nad jeho slovy Škyťák a to už brali jako opravdové rozloučení. Ještě naposledy si zamávali a pak se jejich cesty rozdělily zcela jiným směrem.

AmnesiaKde žijí příběhy. Začni objevovat