Amnesia

2. Kapitola - Led

Protože co je lepší, než se učit povinnou latinu? Sednout si za notebook, protáhnout se a dát se do psaní! Takže tu máte další díl, za komentáře budu ráda - ostatně tak jako vždy! c:

*****

„Už zase chce prospat celé dopoledne! Tady jde vidět, jak nás má rád a jak moc chce s námi trávit čas!"
Škyťák nemohl uvěřit tomu, co slyší. Kolik mohlo být hodin, snad bylo ještě brzo ráno, ne? Po včerejším tréninku byl tak vyřízený a šťastný, že přežil další den, že jen co padl do postele, usnul. A teď nemohla uplynout celá noc a nastat ráno, když jeho spánek byl tak krátký!
„Škyťáku, nechtěj, abych si tam nahoru pro tebe došel! Víš, že to udělám! Dávám ti deset vteřin!" ozval se pobavený hlas zezdola a hnědovlásek se na něho snažil reagovat. Ovšem tak rád by ještě spal nebo se válel v posteli, že mu ani nedošlo, že deset vteřin uplynulo až moc rychle a v jeho pokoji se náhle zjevil jeho dobrý kamarád...
...se sněhovou koulí v ruce!
„Ne, Jacku." Zajíkl se a zalezl v obraně pod deku. „Už vstávám, jen mě prosím nech na pokoji! A tu kouli odhoď pryč!" dodal spěšně, protože věděl, k jakému účelu ta koule měla posloužit.
„Dobře, dobře." Zasmál se nově příchozí mladík a onen studený sníh vyhodil z okna, přičemž se ozval menší výkřik. Omylem totiž trefil svou mladší sestru, která stála pod oknem a čekala na ty dva. „Promiň!" zakřičel jí omluvu s úsměvem, pak se posadil na postel. „To byl pro tebe včerejšek tak náročný, že jsi ještě unavený?" zajímal se, když se o něho opřel a hnědovlásek schovaný pod dekou lehce zaskuhral nad tou váhou. Byla to ale jedna z možností, jak ho rychleji vyhnat ven.
A taky, že se mu to podařilo. Viking, i když dost neochotně, ze sebe shodil deku a překulil se na druhou stranu postele tak, aby Jack ztratil rovnováhu a padl do postele místo něj. Nyní to byl Škyťák, kdo si z něho utahoval. „A teď se v posteli válí kdo?" zajímal se s vítězným úsměvem.
„Ty jeden." Měl chuť mu tuhle podlost vrátit, stáhnout ho do postele a ukázat mu, kdo je tady ten lepší. Bohužel než stihl cokoliv udělat, byl vyrušen hlasem zvenčí.
„Jacku, pojďme už! Nechci tady strávit celé dopoledne!"
Chlapci se na sebe vzájemně podívali a oba dva se zasmáli. „Máš štěstí, že tam dole mám netrpělivou sestru, jinak-"
„Jinak bys mě shodil do hroudy sněhu?" zasmál se Škyťák. Prozatím využíval toho, že byl v teple domova a jeho kamarád nebyl nijak ozbrojen.
„Neříkej dvakrát! Tam, kam jdeme, bude určitě spousta sněhu!" upozornil ho s nepatrným šibalským úsměvem.
„Tak to abych se tiše modlil, že tě tvoje sestra zaměstná stavbou sněhuláka!"

*****

„Jacku, koukej! Už na nich konečně stojím!" zvolala radostně malá dívenka, když se bez jakékoliv pomoci udržela na svých bruslích.
„To je úžasné! Jsi opravdu šikovná!" pochválil svou mladší sestru Jack, zatímco nasadil sněhulákovi hlavu na prostřední kouli. Jakmile jim jeho malá sestra poručila postavit sněhuláka, tak i udělali. Přeci jen, kdo by mohl odolat těm jejím velkým a roztomilým hnědým očím? „Takže říkáš, že tvůj otec z tebe chce mít velkého a slavného drakobijce, jo? No to se podívejme, ještě to někam dotáhneš."
„To není sranda Jacku." Povzdychl si hnědovlásek a připevnil dva ohořelé uhlíky, co našel doma, jako oči. „Ze mě drakobijec nikdy nebude. Byl bych pro ty draky spíše dobré párátko! A navíc, hnusí se mi nějakého draka zabít, ale můj otec je náčelník, co jiného s tím svedu."
„Prostě mu řekni, že to nechceš dělat. Nemusíš být jako ostatní." Jack v tom neviděl žádný problém, ale to možná bylo tím, že nebyl synem nějakého významného muže. Jeho rodiče zkrátka byli obyčejní lidé, pasáčci ovcí, kteří své děti chápali a nenutili je do něčeho tak extrémního, jako bylo drakobijectví, i když by si to někdy rád zkusil na vlastní kůži.
„To není tak snadné. Už jsem se o to pokoušel, ale ihned na to přišli historky ve stylu: ‚Já jako malý poslouchal svého otce na slovo! Když řekl, ať rozdrtím hlavou takový kámen, bez řečí jsem to udělal!'" snažil se věrně napodobit hlas svého otce, ale díky jeho vzrůstu a ještě nezmutovanému hlasu to znělo spíše legračně, než vážně.
„Ne, ne." Zasmál se Jack a svýma hnědýma očima vyhledal ty Škyťákové. „Opravdu jako malý hlavou rozpůlil kámen vejpůl?"
„Údajně jo, aspoň Tlamoun mu to teda věří." Přikývl hlavou a mírně pokročil rameny. Sám nevěděl, co si o tom myslet, ale jeho otec byl tak silný, takže to klidně mohla být i pravda.
„Tak to je šílené." Jack nad tím zatřásl hlavou a dal se znovu do práce se sněhulákem. „Možná to ještě nějak vymyslíš. Možná-"
„Jacku!" Oba dva chlapci se najednou otočili za tím vyděšeným dívčím hlasem. Jackova malá sestra stála na bruslích, nohy se jí klepaly a v obličeji vypadala zcela zoufale a vystrašeně. „Pomoc!" a pak si všimli, že led pod ní pomalu křupe.
„Už jdu!" vykřikl a vzal ze země nejbližší klacek. Holýma nohama potom stoupl na led a začal opatrně našlapovat, aby se ani pod ním neutvořila puklina. „Už jdu. Jen tam klidně stůj zlatíčko, ano? Bude to v pořádku." Snažil se ji tišit, aby neudělala žádnou neurvalou hloupost, které si v téhle situaci ani nemusela být vědoma. „Jsem tady s tebou, ano?"
„Jacku, já mám strach!" vyhrkla a z očí se ji vypustily slzy.
„Jen klid, jen klid." Pomalu se k ní přibližoval, ale když byl v dostatečné vzdálenosti, i pod ním začal praskat led.
„Jacku!" Škyťák teď pořádně znejistěl. Pokud by se do toho středu jezera pustil i on, nejspíše by to nepřineslo nic dobrého. Jediné, co teď mohl dělat, bylo stát na okraji a zoufale sledovat tuhle situaci.
„Nic se ti nestane, nepropadneš se!" hnědovlásek hledal slova, kterými by svou malou vyděšenou sestřičku uklidnil. „Proměníme to v zábavu!"
„Ne, to nejde." Vyjekla nevěřícně.
„Copak bych ti lhal?" zasmál se nad tím.
„Jo, pořád si ze všech střílíš!"
Jack se nad tím musel jen znovu nervózně zasmát. „Jo, to je fakt." Souhlasil. „Ale teď to myslím vážně. Přísahám. Opravdu to všechno dobře dopadne! Jen mi musíš věřit." S tím ji dlouze pohlédl do očí, dokud v nich nespatřil klid. „Něco si zahrajeme! Co třeba skákanou? Tu máš přece ráda! Já začnu, jo?" stále se svou sestrou udržoval oční kontakt. „Raz," led pod ním nepříjemně zakřupal a hnědovlásek věděl, že si zahrává s osudem. „Dva, tři!" ale najednou se dostal na pevnější část a jeho sestřička se musela pousmát.
V tu chvíli se doopravdy ulevilo i Škyťákovi, který tuhle napjatou situaci sledoval a modlil se, aby z ní oba dva sourozenci vyvázli zcela v pořádku.
„Bezva! A teď ty! Raz..." jeho sestra se snažila více pohnout, avšak led jen krutě a nebezpečně zapraskal. „Dobře, jen pojď. Dva..." její narůstající strach by šel i krájet. „Tři!" a když to nejméně čekala, Jack ji přitáhl svou holí a odhodil ji na pevnější část ke Škyťákovi, kde už se nemohla propadnout. Ten ji okamžitě zachytil a objetím ji ujistil, že je v pořádku a bezpečí.
Všichni se museli pousmát, nebezpečí bylo pryč. Ale když se Jack chtěl zvednout a dojít k nim, led zapraskal naposledy. Byly to jen vteřiny, kdy Škyťáka pohltila úplně bezmoc a kdy viděl svého kamaráda naposledy.
„Jacku!" vyjekl vyděšeně, avšak nebylo jak pomoci. Chtěl se rozběhnout k prasklině, ale dívenka jej držela tak silně, že mu to nedovolila. Oba dva navíc čekali, že se jejich dobrý přítel a starší bratr vynoří.
Ale nic takového se nestalo i přes to, že Jack byl dobrým plavcem.
Neozvalo se žádné žblunknutí vody, volání o pomoc, ani náznak dalšího křupajícího ledu.
Oba dva osamocené mladé lidi sevřelo ticho lesa.

*****

Jak se to jen mohlo stát? Proč tomu osud tak chtěl?
Škyťák si tyto otázky pořád opakoval, ale stále na ně neznal tak dobrou odpověď, která by pro něj byla alespoň dostačující. V posteli se stočil do klubíčka, deku si přitáhl blíže k obličeji. Slzy ho lechtaly na lících už nějaký ten čas, ale on si je nemínil připustit.
Tak stejně, jako že je jeho nejlepší kamarád mrtvý.
Při té myšlence se schoulil pod dekou ještě více, všechny okolnosti byly pro něj nesmírnou ránou do srdce. A co teprve, když si vzpomněl na uplakanou tvář jeho malé sestry a milované matky. To byl snad další okamžik, který se mu navždy vryl do paměti. I když se mu jeho táta snažil pomoci, možná ho trochu uklidnit a dovést na jiné myšlenky, nijak to nepomohlo. Před očima se mu neustále odehrávala ta osudná scéna a pak uplakané tváře dvou žen, kterým nedokázal přivést jejich milovanou osobu zpátky.
„Já už nechci." Zakňučel a zavřel oči. Smutek, deprese a nenávist sebe sama. To se mu honilo hlavou. „Už dost, stačí." Připadal si, jakoby ho jeho vlastní myšlenky mučily a nechtěly přestat. I kdyby prosil sebevíce, neskončilo by to. Dávaly mu to za vinu. On si dával za vinu Jackovu smrt. Proč pro něj neudělal víc? Proč se nerozběhl, neskočil do té ledové vody a nedoplaval pro něj?
Možná by tu ještě nějaká šance na jeho záchranu byla, kdyby neměl strach...
Ale jak Škyťák věděl, nešlo dostat druhou šanci. Čas nešel přetočit a osud nijak zvrátit.
„Přál bych si na tu chvíli zapomenout." Vydal ze sebe tichým, zlomeným hlasem. Ta chvíle nejistoty, strachu a bezcennosti... možná to bylo pro něj to nejhorší. Nebo že by to byl ten vyčítavý pohled jeho malé sestry, že mu nijak nedokázal pomoci? „Chci na to všechno zapomenout." Bylo by to tak nejlehčí a nejlepší možná pro každého, kdyby na takovou drastickou chvíli mohl zapomenout. Slzy mu tekly proudem, on se skoro zajíkal. Slabost ho pevně svírala a smutek se do něj vlíval jako řeka do moře.
A i když s tím pocitem viny chtěl bojovat, nemohl. Vše ho shodilo vždy zpátky do té temnoty, která ho naprosto celého pohltila. A on se jí nakonec vzdal.