Amnesia

11. Kapitola - Síť

Ha, co říkám! Za mojí neaktivitu mohlo to zatracené vedro! A protože už vedro není, sepsala jsem Vám další kapitolu, abyste měli před školou co číst!
A taky mimo povídku, moc bych chtěla poděkovat Destiny Draco za to, že ve svém seznamu příběhů přidala Amnesii a Jedinečnou zimu na seznam Doporučuji, moc děkuji! Člověka to pohladí po srdíčku! C:
Ještě něco, než Vás pustím číst! HanaKov má narozeniny, takže tahle kapitola ji je věnovaná jako dárek! Hodně štěstí a zdraví holka, hodně pevných nervů se mnou a s mými příběhy! :D  

**********

Tu noc neletěl k prozatímnímu domovu, nasměroval Vločku rovnou nahoru na kopec. Tam, kde bydlela jeho milovaná sestra. S úsměvem a radostí v srdci si ani neuvědomil, jak dlouho byl se Škyťákem venku a vesele zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho, ale pak se ve dveřích objevila ospalá tvář jeho sestry Flee. „Jacku?" zamžourala očima a zívla si. „Ráda tě vidím, ale víš, kolik je hodin?" zamumlala.
„Promiň." Až teď si Jack uvědomil, že muselo být dost pozdě. „Ale jsem plný radosti a mám chuť se s tebou podělit o vše, co se mi v posledních dnech stalo!" zajíkl s úsměvem.
Flee se usmála a nechala únavu být. Otevřela dveře a nechala svého bratra vstoupit. Pak ji ale překvapilo, že za ním poslušně jde drak, kterého nikdy v životě neviděla. „Ten je tvůj?" zeptala se nechápavě a hleděla na ono okřídlené stvoření. Odpovědí ji byl další nevinný usměv a přikývnutí hlavy, pak až zavřela dveře a nechala svého bratra, aby si udělal pohodlí. „Tak tedy? Povídej, když to nemohlo počkat na ráno." Dala mu prostor a uvelebila se v křesle.
Jackova tvář se najednou rozjasnila, jakoby právě vyšlo slunce. „Škyťák si mě už pamatuje." Na nic nečekal a prostě to ze sebe vyklopil. „Řekl jsem mu to samé, co tobě. Nechtěl tomu věřit, ale nakonec... uvěřil." Usmál se snad ještě více, než se usmíval doteď a Flee se snažila pochopit jeho slova. Jen na něj nechápavě mrkala a koulela oči. „Chápeš to?"
Přikývla hlavou, ani si neuvědomila, že má lehce pootevřená ústa. Pak je ale zavřela a snažila se z toho návalu slov vzpamatovat. „P-Páni." Usmála se. „Tak to jsem vážně ráda, že si na tebe vzpomněl."
„Ale stejně mě zaráží jedna věc." Zamumlal Strážce a opřel se do křesla, Vločka se kolem něj ovinul a nechal se drbat svým jezdcem. „Jak je možné, že na mě všichni krom tebe zapomněli?" povzdychl si. Ta otázka by ho už nemusela trápit, ale stejně mu stále ležela v hlavě.
Flee pokrčila rameny. „To taky sama nevím." Zamrkala. „Možná..." zamyslela se. „Neřekl by ti k tomu něco více Měsíc?"
On jen však pokrčil rameny a s hlubokým povzdychem klesl očima k zemi. „Ten se mnou už dlouho nemluví. Naposledy jsem ho slyšel, když mi řekl, kdo jsem." Dál drbal svého draka, aby nepropadl těm myšlenkám.
„Zkus si s ním promluvit, možná po tak dlouhé době odpoví. Za zkoušku přece nic nedáš." Pak si ale dlouze zívla a přitáhla si k sobě více deku, se kterou vstala z postele, aby mohla otevřít svému bratrovi. „Ale teď, když mě omluvíš, vydám se do říše snů. Nejsem zvyklá, že mě někdo uprostřed noci táhne z postele."
„Jo jasně, běž si lehnout."
„Budeš spát tady nebo...?"
„Já spánek nepotřebuji." Zavrtěl hlavou Jack a pohladil svou sestru po ruce. „Dám na tvou radu, zkusím si promluvit s Měsícem. Kdyby se stalo něco nového, tak ti vše zítra řeknu."
„Stejně bys ke mně měl zítra přijít a říct mi příběh o tom, jak ses dostal k tomu drakovi." Usmála se Flee. Pak svému bratrovi rozcuchala vlasy a šouravým krokem se vydala do postele.

******

Už chápal, proč Škyťák miloval noční lety pouze se svým drakem. Nikde žádný viking, co by na ně nebo ostatní lidi křičel, ubečené ovce už dávno spaly a nikdo jiný nevládl oblohou než on a Vločka.
Jack rozpřáhl ruce a užíval si čerstvý studený noční vzduch, který se kolem něj proháněl a cuchal jeho stříbrné vlasy. Zhluboka se nadechl a vzápětí si lehl na drakova záda. Vločka k němu jen nepatrně otočil hlavu a zamručel. „To nic, jen odpočívám." Uklidnil ho a pozoroval mihotající se hvězdy nad ním. Bylo to pro něj tak kouzelné, že by to nikomu jinému snad nedokázal ani popsat. Pak se ale posadil a pohladil draka po drsné srsti. „Co si myslíš ty, Vločko? Proč si mě skoro nikdo nepamatuje?" ptal se spíše sám sebe, než jeho společníka. Jenže na tu otázku neznal odpověď ani Vločka.
Přistáli opět na útese, Jack nějak tak cítil, že ho to místo přitahuje. Ještě aby ne, bylo nádherné a odhalovalo mnoho krásných výhledů i míst. Posadil se na zem do tureckého sedu, Vločka se obtočil kolem něj a oba dva společně hledali ten velký zářivý měsíc.
Jenomže on na obloze nikde nebyl a Strážce si jen povzdychl. „Jak typické. Chci si s ním promluvit a on radši zajde nebo mi taky vůbec neodpoví." Zamumlal si pro sebe a pohladil draka po hlavě, potom se do něj jemně opřel. On ho chtěl nějak potěšit nebo uklidnit, ale svým zabručením mu nijak nepomohl. Jen si vysloužil další láskyplné pohlazení. „Ach Vločko..." zašeptal tiše a schoulil se k němu."Kéž bych mohl Škyťákovi říct, co k němu cítím, aniž by ode mě pak odešel." Vydechl svůj strach. „Nebude má slova akceptovat, už jen kvůli tomu, že má spokojený vztah s Astrid. Možná jsem mu to měl říct už kdysi dávno. Co myslíš, změnilo by to něco? Byl by s ní nebo ne?" své oči namířil k hvězdné obloze. „Asi ano, že? Já bych byl mrtvý, on by chtěl být šťastný. Kdo by kdy tušil, že by někdo utopený mohl znovu žít?" spíše mluvil sám pro sebe, ale byl rád, že se má komu vyzpovídat, i když mu nijak nerozuměl a jediné jeho odpovědi byly v mručení, kňučení, sem tam v nějakém nepopsatelném zvuku.