Amnesia

10. Kapitola - Noční výlet

Prý budou prázdniny, jo to budu psát jako o život - no jo, ale Tereki zapomněla, jak vedro, dusno a sucho dokáže být otravné a ona v něm neumí psát :'D Ale už se polepším, vážně, přísahám!! Už budu psát častěji!Jinak, musím se do toho psaní zase pořádně dostat, takže doufám, že si tuhle kapitolu užijete c:

**********

Jack se usmíval, když hleděl do dáli a pozoroval zářící měsíc. Jeho záře osvětlovala noc a dotýkala se kladné hladiny oceánu, který měli před sebou.
Dlouho se takhle nesmál, dlouho nebyl tak moc šťastný jako teď. Cítil, že jeho srdce sevřelo jemné a hřejivé objetí, o kterém si myslel, že ho už dávno ztratil. Jediné, po čem snad ještě toužil, bylo Škyťákovi říct to, co k němu cítí.
Nyní ale nemohl, věděl to. On měl někoho jiného, s kým byl spokojený a šťastný a Jack mu to mohl jen přát. To štěstí mu nemohl vzít a taky ho nemohl ztratit.
„Děláš tohle často?" zajímal se s úsměvem na tváři a koukl se na mladíka vedle sebe. Draci se proháněli někde v dáli, sem tam bylo slyšet radostné zafrkání.
„Co chceš slyšet?"
Jack se zasmál. „Zmizení z vesnice, noční let, jde to nazvat hned několika způsoby."
„Ah." Až teď konečně pochopil a taky se usmál, pak svůj pohled upřel do dáli. „Upřímně, od té doby, co jsem se stal náčelníkem... nebylo na to moc času. Před chvílí jsme se ubránili útoku a měli obrovské ztráty, takže jsme museli vše opravit, dát lidem čas se vzpamatovat. Jindy jsem ale tyhle noční výlety dělal často. Uklidňovalo mě to." Odpověděl mu. „A tenhle let po dlouhé době... cítím se, že ze mě všechno zlé spadlo, že jsem zase svobodný."
„Zní to, jako bys teď svobodný nebyl." Ušklíbl se Strážce.
Škyťák si ale skousl ret, následně si povzdychl. „Někdy si tak připadám. Jako náčelník jsem skoro všem na očích, všechen svůj čas trávím ve vesnici, a když ne, jen obhlížím ostrovy, jestli na nás nejde nějaký nepřítel. Nejsem už tak volný jako kdysi a někdy mi to upřímně chybí. Ale tak to bývá. Musel jsem přebrat břímě po otci a postarat se o vesnici, o lidi žijící v ní." Pak se koukl na Jacka. „Ale musím říct, že jsem rád za to, že jsme tě našli. Jsi jako vlna, co rozbije každodenní rutinu a otevře mi dveře k novým zážitkům." Dodal s úsměvem, kterým Jacka naprosto odzbrojil.
Ten jen s údivem mírně pootevřel pusu a nechápavě hleděl, možná skoro civěl, na mladíka vedle sebe. Kdo by kdy řekl, že mu za tohle někdo poděkuje? Pak se ale vzpamatoval a snažil se koukat někam jinam, než na něj. „Ehm... a já si myslel, že mě za to budete nesnášet. Že mě kopnete do první díry, protože se s nováčkem nebudete chtít zatěžovat." Oba dva se nad tou poznámkou zasmáli.
„Blázníš? Jsem rád, že jsem poznal někoho nového. O to více jsem za tebe rád, že mi nejdeš po krku jako většina nových lidí." Dodal se smíchem Škyťák. „Víš, přijde mi, že od té doby, co jsi tady..." odmlčel se najednou. „...se zase cítím celý a nevím proč tomu tak je." Tento začátek Jackovi vyrazil dech a to nevěděl, že jeho slova budou ještě pokračovat. „Jako bych tě už kdysi dávno znal, ale nějakým důvodem jsem tě ztratil a tím ztratil i kus sebe." Zašeptal a Strážce si myslel, že mu teď srdce buší tak rychle jako nikdy. „Já vím, zní to šíleně, ale prostě... nevím proč si to myslím." Zasmál se a následně ve spěchu pokrčil rameny.
Ta slova ho donutila znovu přemýšlet nad tím, zda mu o minulosti říct nebo ne. Co když si ale nevzpomene a odsoudí ho? Ztratil by ho, dost možná už navždy. Ale, co kdyby to vyšlo? Co kdyby si vzpomněl? Sbíral všechnu svou vnitřní sílu a s každou chvílí cítil, jak ho z toho bolí celé tělo, jak jeho buší silněji a silněji. „Víš..." snažil se získat jeho pozornost a jakmile se na něho díval, připadal si, že všechnu svou sílu ztratil. Všechna slova se rozplynula v jeho hlavě a on na chvíli nevěděl, co vlastně chtěl říct. „Já..." skoro polykal andělíčky, ale jeho vnitřní já ho nutilo říct ta slova. „My se kdysi znali." Vypadlo z něho najednou. V tu chvíli si připadal jako v minulosti, kdy vyplaval z hlubin temna a konečně se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Ihned na to ale zalitoval, protože Škyťákův nechápavý a zmatený pohled směřoval přímo na něj a on mu vše musel vysvětlit. Nezmohl se ale na slova do doby, dokud zpod své vesty nevytáhl přívěšek sněhové Vločky a nevložil mu ho do dlaní. „Tohle jsi mi kdysi udělal k narozeninám." Zašeptal a sklonil hlavu, pohledem mapoval zemi. Nedokázal se mu podívat do očí. „Ale jedna událost nás rozdělila a tys... asi pod tím vším nátlakem... na mě zapomněl." Zašeptal tichým, skoro třesoucím se hlasem. Bál se toho, co se stane teď. Jak Škyťák bude reagovat a co mu na to vlastně řekne.
Mezi nimi ale bylo ticho. Naprosté ticho, které bylo přerušováno jen vlnami narážející o skály. Proto se Jack donutil zvednout pohled, alespoň jen o trošku aby zjistil celou situaci.
Škyťák se neustále koukal na kovovou vločku ve svých dlaních, jeho překvapený výraz snad mluvil za vše. Co se mu teď asi honilo hlavou? O to více mladíka šokovalo, když v jeho očích spatřil zalesknout se slzy. V další chvíli zvedl hlavu a koukal mu přímo do očí, Jacka z toho všeho bolelo srdce a cítil se najednou strašně. Jak to jen mohl udělat? Myšlenky mu ale rozehnal dotek. Šokovaně se podíval na Škyťáka, který měl nyní svou ruku na jeho tváři, jakoby se chtěl přesvědčit o tom, že tohle všechno je realita.
„Takže to nebyla jen strašlivá noční můra..." zašeptal najednou, v jeho hlase byla znatelně slyšet bolest. Pohladil Jacka ještě jednou, pak ale svou ruku přesunul na Vločku ve svých rukou. „Já..." najednou nevěděl, co říct a Jack moc dobře věděl, jak se cítí. Proto mu dal všechen potřebný čas, aby si všechno ve své hlavě urovnal a dal se do kupy.

**********

Stále těm slovům, tomu příběhu, který mu před chvíli byl řečen, nemohl uvěřit. Pořád se mu zdálo, že šlo jen o vtip. Možná o pouhou náhodu, ale přívěšek v jeho rukách a Jackova slova byla až příliš přesvědčivá, než aby to všechno bylo lež nebo jen banální sranda. Jak ale mohl věřit tomu, že se Jack utopil, pak ho Měsíc vytáhl nahoru, udělal z něj Strážce a pak ho i pravděpodobně poslal zpátky do minulosti za ním? Všechno se mu to zdálo prostě postavené na hlavu.
„Já tě chápu, že tomu asi jen tak neuvěříš." Promluvil Jack po dlouhé chvíli ticha, která mezi nimi nastala. Lehce máchl rukou a z jeho prstů vzešla síla vytvářející onu stejnou vločku, jakou Škyťák držel ve svých rukou. „Ani já tomu prvně nemohl uvěřit, když jsem zjistil, že jsem byl někdo." Dodal šeptem a nechal vločku zase zmizet.
„J-Já..." zakoktal se prvně hnědovlásek. „Já tomu věřím. Sedíš tu vedle mě, ve svých rukou svírám přívěšek, který jsem v nich nesvíral šest let, ale i tak mi něco mě uvnitř říká, že je to nemožné." Snažil se to pochopit nějak racionálně, všechno přeci muselo mít své vysvětlení. „Dobře, možná bych ještě chápal, že tě Měsíc vytáhl z temných hlubin a udělal z tebe Strážce, ale proč by tě posílal zpátky do minulosti?" v tu chvíli se odmlčel. „Páni, dost to bolí, když o svém čase řeknu, že je to minulost." Zamyslel se nad tím.
Jack nad tím zavrtěl hlavou. „Sám nevím, ale možná mě poslal za tebou, abych ti přepsal osud." Dodal a uvnitř sebe se lehce ošil, sám i trochu zčervenal. „Přeci jsi řekl, že jsem přišel jako vlna a zničil každodenní rutinu, ne?" usmál se nad tím.
„Teď jsi mi zničil mnohem více než každodenní rutinu." Zamručel Škyťák a Strážce se tomu už jen zasmál, nic jiného mu snad ani nezbývalo.
„Ale už jsem ti to opravdu chtěl říct, bolelo mě srdce z toho, že jsi o mně vůbec nic nevěděl. A tehdy, když si mě sem přivedl poprvé a já se dozvěděl tolik nových věcí... byl to pro mě dost velký šok, možná tak stejně velký jako pro tebe tahle novina."
Škyťák se nad tím nevěřícně zasmál. „Takže jsme na tom vlastně oba dva dost podobně." Zakroutil hlavou, pak svůj pohled upřel na vlny tvořící se na moři. „Asi bychom měli pomalu jít. Zítra bude taky dost času..." než ale stihl něco doříct, vyběhli k nim jejich dva draci, kteří si spolu pořád hráli. Když viděli ale své jezdce, Bezzubka se radostně vrhl na Škyťáka jako malé rozdováděné štěně, zatímco Vločka se opatrně o Jacka otřel. „Bezzubko, ne! Počkej! Však víš, že to nejde vyprat!" a Jack se těm dvěma jenom zasmál.