Amnesia

14. Kapitola - Noc

Kdo povstal jako fénix ze školních papírů? Ano, kupodivu, jsem to já! A brzy mě ty papíry zase zasypou! :D Každopádně, konečně se mi dostavila chvilka času a já Vám, mým drahým a milovaným čtenářům, sepsala novou kapitolu. Doufám, že se Vám bude líbit! c:
Všem přeji šťastný Nový rok a snad přidám další díl a opět neumřu na další měsíc! :D

**********

Drago byl pryč a celý gang dračích jezdců tomu nemohl uvěřit. Všichni Jacka oslavovali, protože to byl hlavně on, kdo se Dragovi postavil. Sám sebe obětoval, aby Astrid mohla utéct, dát vědět ostatním a přivést pomoc. Také skočil proti Dragovi a vymyslel plán, aby Škyťáka s Bezzubkou zachránil.
Pro teď to byl hrdina a to si žádalo velkou oslavu.
Lidé na Blpu je vítali s velkou radostí a všechny zdravili, když procházeli kolem nich. Obzvláště když gang popsal hrdinský čin Jacka, o to více mu lidé děkovali a oslavovali jeho jméno.
Navečer se udělala veliká slavnost. Hostina ve velké síni a oslava toho, že jejich nepřítel padl a oni měli nového hrdinu.
Jack byl z toho lehce nervózní, nikdy ho tolik lidí neoslovovalo a negratulovali mu k něčemu tak velkému. Všichni ho chtěli vidět, obzvláště děti, protože se stal jejich novým vzorem hrdiny. Každý muž si s ním chtěl připít, každá žena pogratulovat a dítě si pohrát. Jedno z přání Jacka, aby ho lidé viděli a trávili s ním čas, bylo splněno.
Když padla noc a oslavy pokračovaly, Jack se nenápadně vypařil pryč s plným korbelem piva v ruce. Chtěl na chvíli klid a ten by ve velké síni jen tak nenašel. Jeho nohy ho zavedly na nedaleký útes, kde se schoval za kameny, opřel se o ně a s letmým úsměvem pozoroval klidné noční nebe, jak se odráží na mořské hladině. To byl ten klid, který právě teď potřeboval. Jen slyšet vlnky obíjet se o skálu pod ním, šumění větru v korunách stromů a sem tam slyšet dračí zpěv.
"Už jsi měl dost falešně zpívajících, vikingů, že jsi vzal nohy na ramena a tak rychle utekl?" ozval se pobavený hlas za ním.
Jack leknutím vyletěl z kůže, když se ovšem otočil a viděl onu milou Škyťákovu tvář, mile se usmál a udělal mu u sebe místo, aby si mohl přisednout. "To taky, ale... Nevím, potřeboval jsem být chvíli sám. Užít si tu tichou noční krajinu, nechat své smysly spočinout po celém tom náročném dni." vydechl s úsměvem a upil ze svého piva.
"Chápu." přikývl hlavou. "Tak to mám potom jeden dobrý návrh. Co si takhle udělat noční výlet někam do většího klidu?" nabídl s hřejivým úsměvem, až to donutilo Jacka se pousmát.
"Zní to jako výborný plán."

**********

Předháněli se a létali spolu na svých dracích. Oba dva se smáli a užívali si chvilku klidu. Jack si připadal, že díky svému draku se může dotýkat hvězd nebo se stát jejich součástí. Díky letu byly všechny problémy najednou tak malé, že ztratily na své důležitosti.
Když dolétli na místo, Škyťák vyskočil ze sedla a šel nabídnout Jackovi svou pomocnou ruku. Tohle gesto jej opravdu zarazilo, cítil, jak se ve tvářích začervenal a nakonec se uculil. Ono milé gesto přijal s tichým díkem a opatrně seskočil ze sedla na zem. Ještě více jej překvapilo, když jej Škyťák vzal za ruku a vedl jej na kraj útesu. Společně s ním se pak posadil, a jakmile se trošku vzpamatoval a vrátil se ze svých myšlenek do reality, ohromil ho výhled před ním. Noční obloha byla posetá milióny hvězd, jejichž záře se odrážela od hladiny moře a osvětlený Blp, který byl vidět v dáli, vypadal skoro až pohádkově.
"Páni," vydechl a díval se fascinovaně před sebe. "To je..." hledal správná slova. "To je nádhera." pousmál se nakonec a podíval se i na toho, kdo ho na tohle místo zavedl.
Škyťák se jen pousmál. "To jsem rád. Chtěl jsem ti tohle místo ukázat z mnoha důvodů, které se mi nechtějí už jmenovat. Ale hlavně se tady dobře od všech odpočívá." řekl s úsměvem a koukl se na výhled.
Jack byl jeho slovy překvapený a cítil, jak se jeho líčka začervenala. Nervózně se otočil k výhledu a snažil se uklidnit své horoucí emoce. "Děkuji." zamumlal tak, že mu nebylo ani rozumět.
"Není zač. To ještě počkej na to nejlepší." strážce vyvalil své oči. To nebylo vše? K téhle kráse má ještě něco být?
A za pár minut mlčení se to objevilo. Daleko před nimi se jejich směrem začala objevovat polární záře. Jack naprosto ztuhl, ústa mu klesla dolů nad tou kouzelnou nádherou. „I když ji vidím zas a znovu, je stále krásná... a s tímhle výhledem je ještě krásnější." Usmál se a koukl se na Škyťáka. Už nemohl déle čekat. Možná mu k tomuhle činu dopomohl alkohol, který během večera vypil, možná se sám už konečně odhodlal. Skočil mu kolem krku, objal ho a přitulil se k němu tak blízko, jak jen mohl. Víčka měl pevně semknutá k sobě. Pak si ale uvědomil své počínání a celý rudý v obličeji se od něj odtáhl. Skousl si ret a zatnul pěsti. „Škyťáku, já..." odmlčel se tím, jak se mu slova zadrhla v krku. Nasucho polkl. Srdce mu bylo jako splašené a v břiše mu poletovalo hejno motýlků. „Já ti potřebuju něco říct..." stále se snažil ze sebe dostat onu důležitou větu.
Škyťák byl překvapený jeho emoční reakcí a jen na něj nechápavě koukal. Předklonil se k němu se snahou ho nějak uklidnit. „Jacku, klid, dýchej." Když se ho ale dotkl, ucítil, jak se Jackovo tělo celé otřáslo.
V tom náporu už to vážně nevydržel. Bylo to buď anebo. Zvedl svůj pohled a na chvíli se utopil v oněch krásných zelených očích. Pak vzal ale Škyťákovu tvář do dlaní a v dalším okamžiku mu dal letmou pusu na rty. Hned na to se ale odtáhl a vyděšeně se na něj koukal. Zatřásl hlavou. „Promiň, to jsem neměl..." zaúpěl tiše a pohled sklonil dolů. Nechtěl, aby se na něj díval. Připadal si v tuhle chvíli strašně.
To, co pak ale přišlo, by opravdu nečekal. Myslel si, že se ho začne ptát, proč to udělal a co ho k tomu vedlo. Myslel si, že ho seřve jako malé dítě, které něco provedlo. Místo toho ale pocítil, jak vzal jeho ruce do svých. V tuhle chvíli Jack přestal dýchat a nechápavě se koukl na Škyťáka sedícího vedle něj. Všechny orgány se mu stahovaly čím dál více a on si myslel, že tohle už snad ani nerozdýchá. Cítil, jak ho v očích pálí slzy, ale mrkáním se je snažil zahnat.
„V ten den, kdy jsem tě ztratil, jsem si připadal, jakoby část mého já zemřela." Zašeptal hnědovlásek a koukal mu do očí. „Tolik to bolelo, několik dní jsem nebyl schopen s někým mluvit nebo jít do vesnice. Když uplynulo několik dní a já se smířil s tím, že jsem tě ztratil, tak stále ve mně něco chybělo. Stále ve mně bylo to prázdno, které nikdo nedokázal vyplnit." Jack se cítil, jakoby ho v oné minulosti zradil a to mu přivodilo ještě větší psychické bolesti. Už si opravdu myslel, že se rozpláče. „Když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že mě šálí zrak. Že prostě už jen z toho všeho blbnu, ale jak jsi mi vše řekl, bylo to jako šíp do srdce. To prázdné místo uvnitř mě bylo najednou zavaleno teplem a radostí." Usmál se a Jack nevěřil tomu, co říkal. Koukal do jeho zelených mírumilovných očí a utápěl se v nich. Jeho slzy mizely, třesoucí tělo se dostávalo do klidu a on znovu mohl svobodně dýchat. Všechen strach byl pryč a místo něj přicházel podivný klid. „Kdysi jsem se ti to bál říct. Byl jsi oblíbený a já se bál, že kdybych ti to řekl, tak tě ztratím mezi ostatními. Pak bych neměl nikoho, ale teď..." odmlčel se na chvíli jen kvůli tomu, aby se zhluboka mohl nadechnout.
Následující chvíli Jack zažíval jen ve svých hlubokých myšlenkách. Nikdy by si nepomyslel, že se jeho tajné přání někdy vyplní. Škyťák se k němu nahnul a Jackovy rty uvěznil v jemném polibku.
Strážce byl v šoku z onoho okamžiku, když mu ale došlo, co se děje, naprosto se uvolnil a jemný polibek znovu oplatil. Když se odtáhl, své čelo si opřel o to Škyťákovo. Uleveně vydechl a nebyl schopný slov. Do očí se mu draly nové slzy, tentokrát byly ale plné štěstí a radosti. Pousmál se a koukl mu znovu do očí. „Miluji tě." Zašeptal do ticha, které mezi nimi nastalo. Letmě jej pohladil po tváři. Nemohl uvěřit, že tahle chvíle je skutečná. Neustále si myslel, že je to jen sen, který se mu zdá. A i kdyby byl, nechtěl by se z něj probudit.
Škyťák jej pak u sebe pevně a ochranářsky objal. „Děkuji všemu, co tě přivedlo zpátky k nám." Po téhle chvíli už jen oba dva mlčeli a pozorovali nádhernou podívanou před nimi. Nepotřebovali mluvit, neboť jim stačila jen přítomnost toho druhého. Letmé pohlazení a jemný dotyk stačil na to, aby oba dva v tuto chvíli byli více, než spokojení.