Amnesia

6. Kapitola - Blp

Olá, olá! Vítejte u dalšího dílu!~
Dneska je delší než obvykle, původně to mělo být rozděleno na dvě kapitoly, ale řekla jsem si.... proč bych to dělala, tak krásně to na sebe navazuje.. tak tady máte jednu dlouhou! :D
Tenhle díl bych ráda věnovala DestinyDraco, neboť zažívá těžké období. Holka, jsi můj vzor, díky tobě jsem se vykopala ze svého špatného období a teď jsem tady a píšu -> za to ti děkuji, ani o tom vlastně nevíš. Doufám, že to brzy překonáš! c:
A vy ostatní, Vám přeji pěkné počtení!~

********

Celý let si naprosto užíval. Prohánět se nad mraky, kdy vidí slunce a všechno pod ním se mu zdá tak malé, to miloval. Dokonce i několikrát vykřikl radostí, když se pod nimi prohnalo hejno divokých draků.
„To je boží!" vyjekl znovu a ruce vztáhl nadšeně nahoru, stejně tak i jeho úsměv. V tu chvíli zapomněl úplně na všechno, co ho tížilo. Připadal si tak svobodný! „Ty, Škyťáku?"
„Ano?" zajímal se dračí jezdec před ním.
„Umíte i něco jiného, než jen klidný let?" zeptal se se zářivým úsměvem. Miloval zkoušet nové věci, o to více je miloval, pokud obsahovaly trochu adrenalinu!
„Pokud máš dost silný žaludek, můžeme se ti předvést." Odpověděl mu hnědovlásek. Znal opravdu málo lidí, kteří na drakovi nikdy neseděli, a o to větší část vždycky naříkala, když se vznesli jen pár metrů nad zem. Tenhle kluk byl ale úplně něco jiného.
„To si piš, můj žaludek vydrží vše!" už několikrát seděl v saních od Santy, v letu ho snad nemohlo překvapit už nic nového. Žádná ostrá zatáčka, vývrtka, prostě nic.
„Jak si přeješ." Škyťák pokrčil s úsměvem rameny, přitom se přiblížil k uším Bezzubky. „Tak mu něco málo ukážeme, bráško." A drak souhlasně přikývl hlavou.
Chvíli se nic nedělo, pak se jen mírně vznesli pod mraky. Pod nimi přebíhalo temně modré moře a pomalu se přibližovali k hornatým výběžkům, které z hlubin vyčnívaly až do nebes. Když byli blízko, Škyťák sešlápl pedál a Bezzubka stáhl křídla blíže k svému tělu. Teprve teď začala pro ně pořádná a divoká jízda! Vždy si počkali, až se přiblíží ke skále. Jack začal křičet, ať to otočí a oni se ji vyhnuli jen tak-tak. Po každém vyděšení přišel pobavený smích.
Jakmile opustili údolí skal v moři, znovu vystoupali do nebe, tak vysoko, že se mohli dotknout mraků. Pak Bezzubka přestal mávat křídly a ve vzduchu se svalil skoro na záda. Přišel další Jackův vyděšený řev, protože padali ohromnou rychlostí do moře a Škyťák se tomu jen smál. Jen malý kousíček nad hladinou se Bezzubka otočil, roztáhl svá křídla a vznesl se zase nahoru, ale jenom tak, aby se tlapou mohl dotýkat hladiny klidné vody.
„Páni!" Jack byl bledší než obvykle, za chvíli mu však obličej sám zčervenal tím vším adrenalinem. „To bylo úžasné! Páni, páni!" křičel jako šílený. „Jak to děláte?! Vaše propojení je tak silné, jako byste jeden druhému četli myšlenky!" snažil se soustředit na význam věty, protože myšlenky mu teď skákaly všude možně. Chtěl si to ještě jednou zopakovat!
„Ani nevím, proč jsem vlastně schválil takovou jízdu."
„Proč nad tím přemýšlíš?" zajímal se Jack, a kdyby neseděl za ním, pravděpodobně by se mu podíval do očí.
„Normálně když někoho potkáme, tak ho hned nebereme s sebou do vesnice a taky mu neukazujeme, co v sobě máme." Odpověděl mu hnědovlásek a dál se soustředil na let.
„Asi nemáš důvod mi nevěřit." Pokrčil rameny Jack. „Nebo na tebe mám dobrý vliv." Ušklíbl se. Kdyby si na něj Škyťák vzpomněl v tuhle chvíli, nejradši by ho zezadu pevně objal a hlavu si položil na jeho záda.
„Vidím, že sebevědomí ti nechybí. Doufám, že se neukážeš jako další Snoplivec." Podotkl jezdec a Jack se mírně ušklíbl. Pokud se nezměnil, musel být stejný náfuka a přitom strašpytel jako v minulosti.