Amnesia

15. Kapitola - Společné chvíle

Hádejte, kdo má za sebou první zkoušku a kupodivu neumřel, ale dal se do psaní? Ano, tušíte správně, že to budu se vší pravděpodobností já! :D Tak, co bych Vám řekla o téhle kapitole. Moc se tam toho neděje, ale to možná buďte rádi, znáte mé zvraty. Jinak nevím, kdy zvládnu napsat další kapitolu. Každopádně se pokusím co nejdříve, ale nemůžu Vám nic slíbit. Snad jen doufejte, že to opravdu bude brzo :D

**********

Když se probudil, na tváři mu hrál letmý úsměv. Ani se mu nechtělo otevírat oči, prostě by jen spokojeně ležel dál v posteli a vzpomínal na včerejší večer na útese. Ale nakonec sám sebe přinutil a oči otevřel. To, co viděl před sebou mu vykouzlilo nový úsměv na tváři, ještě zářivější, než ten poslední.
Ležel vedle Škyťáka, který spokojeně spal. Jeho tvář byla uvolněná a pro Jacka dokonalá. Poklidně zavřené oči, pod kterými se objevovaly pihy jako hvězdy na noční obloze. Tvář měl jemnou, ale už i tak se mu rýsovalo lehké strniště. Takhle by se na něj mohl dívat snad furt a stačilo by mu to. Nakonec si vyžádala pozornost ale jeho hravá stránka, která všem strašně ráda dělala naschvály. Zazubil se a šel ke střešnímu oknu. Potichu jej otevřel a ze střechy si nabral čerstvě napadaný sníh. Dával si pozor a byl potichu, tiše vyčkával jako dravec na svou kořist. Všiml si, jak se Škyťák otočil na bok a odhalil mu tak svůj obnažený krk. To si přímo vyžadovalo, aby mu tam ten sníh dal!
Tiše se přiblížil a vyčkával na správný okamžik. Jakmile se dostavil, sněhovou kouli hodil mladíkovi ke krku a sám ji zasunul až za lem trika. Snad jen pár vteřin poté byl svědkem vyděšeného výkřiku a cukání těla, jak se snažilo dostat mokrou a studenou kouli od sebe.
Jack se začal okamžitě smát, trošku ho to dostalo i do kolen, jak se mladý viking onoho sněhu snažil zbavit a chudák byl tímhle fórkem vyhnán z postele. Svůj smích pak zadržoval, když na něj padnul zamračený pohled. Skousl si ret a snažil se nesmát, i když v duchu se stále popadal za břicho. „Dobré ráno." Vydal ze sebe přidušeně, jak se snažil nesmát nahlas.
„Nedělej ze sebe neviňátko." Ušklíbl se Škyťák a šel k němu. Hned po něm skočil a povalil Jacka k zemi. Ten se snažil bránit, ale Škyťák si vybojoval svoje a začal ho lechtat na holé kůži. Strážce vyjekl a snažil se utéct, ovšem marně.
„Ne, lechtání je zakázáno! Nech mě!" ječel přes celý pokoj a smál se, přitom mu z očí už začaly vytékat slzy a on se snažil nabrat dech.
„Jo tak zakázané? A sníh za krkem, když člověk chce spát, zakázaný není? Jen počkej, já ti to oplatím!" vrčel pobaveně a stále svého vězně lechtal a držel pod sebou. Až když byl Jack v obličeji rudý jako rajče, tak teprve tehdy s lechtáním přestal a nechal ho, aby se z toho útoku mohl vydýchat. „Ještě jednou mi tohle provedeš, tak ten trest bude mnohem horší." Varoval ho pobaveně s pozvednutým obočím, zatímco Jack vypadal jako malé dráče, co se už vzdalo.
„Dobře, příště si na tohle budu dávat pozor." Uculil se nevinně. Natáhl své bledé paže ke Škyťákovi a zakňučel tím, jak chtěl obejmout. Hnědovlásek se pousmál. Prvně z něho slezl na zem a pak si jej přitáhl do objetí. „Příště se probudíš pod hordou sněhu." Zazubil se Jack nad tou představou, v další chvíli ho se od něj ale hnědovlásek odtáhl.
„Jestli to tak bude, vyhlásím ti válku." Zasmál se a pohladil ho ve vlasech. Pak se z objetí ale odtáhl úplně a šel se obléct. Dneska jako náčelník měl před sebou spoustu úkolů a povinností, které musel udělat.
Strážce ale nechtěl, aby jeho milý odcházel. Šel proto k němu a zezadu ho objal. Svou tváří se zabořil do teploučkého dlouhého kožichu. „Nechoď nikam." Zakňučel a nekončil s objetím. Pak zaslechl slova, že musí a on si povzdychnul. Zvednul k němu hlavu. „Je tu něco, s čím bych ti mohl pomoci?" zajímal se.
Škyťák chvíli mlčel, nakonec zavrtěl hlavou. „Nic, na co bych si vzpomněl. Ale víš co? Můžeš jít do arény a sledovat, jak se dětí učí létat na dracích. Možná bys tam mohl pomoci." Usmál se a nakonec dal Jackovi pusu na čelo. „Neboj se, jak budu mít vše hotovo, najdu si tě a budeme mít čas jen pro sebe." Pohladil ho po tváři, pak se rozloučil a s přivoláním Bezzubky odešel za svými povinnostmi.
Jack byl chvíli sám doma. Trošku pouklízel, chvíli se nudil a nakonec si hrál s Vločkou. Když už i tohle ho přestalo bavit, oblékl se do svého oblíbeného oblečení s úžasnou kapucí a měkkým kožíškem, vydal se ven a Vločka poslušně kráčel vedle něho. Nohy ho vedly za sestrou, v onu chvíli se usmíval. Musel ji všechno říct. Určitě tomu nebude sama věřit!