Amnesia

8. Kapitola - Bolestné vytí

Holá!~
Ano, Tereki ještě nezemřela, ani ji neunesla italská mafie, jen padá pod tíhou zkouškového období a svého života c: S tím ale už nic nenadělám, prostě tím nějak projdu :D
No, řekla jsem si, že už tady dlouho nic nepřibylo a pravděpodobně bych na to asi nějaký ten týden zapomínala, kdyby má kamarádka neměla narozeniny. Takže hurá, tady máš svůj dáreček, poděl se i s ostatními! :D
Tak přeji příjemné čtení, upozorňuji, že jsem z formy... ale snad se kapitola po dlouhé době bude líbit a brzy se zase tady setkáme u dalšího pokračování c:

**********

Dopoledne se Jack společně se Škyťákem a Bezzubkou vraceli z neúspěšného výběru draka. Škyťák tuhle situaci vůbec nechápal. Každý drak, ke kterému se Jack přiblížil, se začal chovat naprosto nepříčetně - kupříkladu Nodr ho připíchl svými ostny za oblečení do dřeva, Garvan před ním utekl, Zipák ho málem otrávil plynem a Děsovec - na to zkrátka nechtěl vzpomínat.
„Nechápu, co to do nich vjelo." Nikdy nic takového neviděl a přemýšlel, co by za tím mohlo být. Bohužel na svou otázku nenalézal odpověď.
Jack z toho byl stejně tak zklamaný jako on, k tomu všemu ještě nešťastný. Nechápal, proč se k němu všichni ti draci zachovali takhle. Bylo to snad tím, že cítili, že sem nepatří? Proč se ale tak k němu nechoval i Bezzubka? Nebo snad cítili jeho sílu a zkrátka si ho nechtěli vzít na svá záda? „To nic," usmál se na něho Strážce hraným úsměvem. "Jsem zvyklý, že mě většina lidí nebo zvířat nebere." Dodal, tentokrát tiším hlasem. Bral to ale zároveň pozitivně. Bude moct letět se Škyťákem. „Ani doma mě neberou, jsem pro ně hodně zvláštní. Aspoň si to všichni kolem mě špitají. Chápej, kluk se stříbrnými vlasy, to znamená určitě nějaké neštěstí."
„Povídej mi o tom." Povzdychl si Škyťák a usadil se na nejbližší kmen, který v okolí byl. Potřeboval všechno tohle promyslet. „Mně se taky každý vyhýbal, každý měl své předsudky ohledně mé osoby a teď? Asi by tomu nikdo nevěřil." Usmál se na Jacka a pokynul mu, aby se usadil vedle něj. Chvíli mezi nimi bylo ticho, jakoby se každý z nich utápěl ve svých myšlenkách.
„Ty... Škyťáku?" oslovil ho opatrně Jack a podíval se na něj. „Já... Já nevím... přijde mi to hloupé a naivní..." začal a v tu danou chvíli, co to ze sebe vypustil a litoval, že to vůbec udělal. „Ne, víš co? Zapomeň na to." Zamručel.
„Na co?" nechápal hnědovlásek a prohlížel si svého nového známého. „Jestli máš něco na srdci, tak to řekni."
„Ne, je to fakt hloupost, to nic." Zazubil se Jack a nevinně se poškrábal ve vlasech. Chtěl se zeptat, jestli by tady s ním nemohl zůstat, nejlépe navždy a po jeho boku. Copak ale mohl? „Jako bych nic neřekl." Dodal s dalším úsměvem a Škyťák jen pokrčil rameny.
„Tak dobrá." Zvedl se na nohy a nastavil Strážci pomocnou ruku, aby mu pomohl se zvednout. „Tak pojď, ostatní nás už čekají." Usmál se a doprovázel Jacka tam, kde měli sraz.

*****

Někteří z party stále mrmlali a doufali, že hledání domova tomu cizímu klukovi nějakým zázrakem odpadne. Když se ale spolu se Škyťákem a Bezzubkou objevil v tréninkové aréně, přestat doufali. Při odletu už ani tak moc nedoufali, prostě nasedli na své draky, a když vyletěl jejich náčelník vzhůru k nebi, oni ho následovali.
Celé hodiny to byla jen dvojčata, co se snažila rozvířit nějakou konverzaci. Většinou to vedlo ke vtípkům na Snoplivce, který se proti nim snažil bránit, avšak marně.
A když slunce zacházelo za obzor a jasně modrou oblohu s bílými mráčky střídalo temné nebe poseté tisícem hvězd, Škyťák dal povel k utáboření. Museli dát oddech svým drakům, stejně tak i oni si potřebovali odpočinout na další den. Nikdo totiž netušil, kde by se Jackův domov mohl vyskytovat.
„Je mi líto, že jsme nenašli tvůj domov." Promluvil Škyťák, když jen oni dva zůstali u ohně. Ostatní jezdce tenhle let dost zmohl, a tak šli už dávno spát, zatímco oni, náčelník a strážce, seděli pospolu u ohně, hned vedle sebe.
„To nic." Usmál se na něho Jack mírně. „Nic se neděje, však já tam ani nijak nespěchám." Zasmál se, Škyťák se k němu přidal. „Spíše je mi líto Vás. Jen otravuju, přitom máte hromady práce u Vás doma." Dodal s letmým zabručením a zahanbeně sklopil hlavu.
„Už jsem ti říkal, to je v pohodě." Usmál se Škyťák na něj a poplácal ho po rameni. „Já jsem třeba rád zase pryč. Můžeme objevit něco nového a nevídaného. Užít si zase dobrodružství." S tím pohlédl na nebe a nastala chvíle mlčení. „Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat." Jackovi se při té větě zachvělo celé tělo. Co to mohlo být? Možná si na něj Škyťák začal pomalu rozpomínat? Nacházel ty staré vzpomínky, které spolu prožili? „Když jsme dopoledne spolu mluvili, říkal jsi, že nemáš důvod se domů vracet." Začal a přitom pohlédl na mladíka vedle sebe, ten jen němě přikývl hlavou. „Ale nebyl jsi proti, když jsme tě chtěli odvést zpátky domů. Jak to tam tedy máš?" zeptal se se zájmem a předklonil se, aby si našel lepší pozici na poslech.
Jack se nadechl a skousl si ret. Přemýšlel, co by mu měl ohledně toho říct. Připadal si, že se do své lži zamotává čím dál více. „No, ani nevím." Pokrčil rameny a pohled opět sklopil dolů. „Nejspíše kvůli tomu, že jsem nechtěl být nezvaným hostem, nechtěl jsem Vás zatěžovat a takzvaně ‚vyžírat'. A co vlastně dělám," povzdychl si nad sebou. „Zatěžuju Vás tím, že mi hledáte domov, o který vlastně ani moc nestojím."
Škyťák se v tu chvíli postavil a přišel před Jacka, oběma rukama mu chytil ramena a koukl mu do očí. „Tak mi teď odpověz, chceš jít domů nebo ne?" zeptal se přímo.
Jindy by neváhal a řekl by, že chce zůstat jen s ním. Teď ovšem musel vypadat, že přemýšlí nad jeho slovy a nad svou budoucností. „Mohl bych snad zůstat s Vámi?" zeptal se opatrně a v jeho očích se zaleskl jakýsi druh stesku a naděje.
„Pokud bys chtěl," pokrčil hnědovlásek rameny s lehkým úsměvem. „Nemůžu tě nutit, pokud nechceš domů a taky tě nemůžu nutit, abys s námi zůstal. Takže rozhodnutí je zcela na tobě. Blp vždy rád přijme nové vesničany."
A tehdy se po jeho tváři rozlil úsměv, který pro Jacka byl jako měsíční svit v temné chvíli. Tak zářivý a láskyplný, jakoby ho objímal. Chtěl ho pohladit po tváři, přiblížit své rty k těm jeho, políbit ho... Své myšlenky ale rychle zahnal, neboť se jeho ruka ke Škyťákovému obličeji opravdu začala přibližovat. Naštěstí ji stačil strhnout na jeho rameno a jen se vděčně pousmát. „Chtěl bych s Vámi zůstat. Přijdete mi úžasní." Řekl náhle Jack a pak se otočil i za sebe, aby měl výhled jak na spící skupinu, tak i na spící draky. „A tyhle stvoření, také jsou tak úžasná. Chci se o nich dozvědět více." Dodal a znovu pohlédl na něj.
„Tak ses rozhodl."
„Ale..." odmlčel se najednou a opět koukl na skupinu za sebou, pak stočil své oči zpátky na Škyťáka. „Nebudou na tebe naštvaní? Vytáhl jsi je ven z Blpu jen kvůli mně... a teď chceš..."
„Neboj se, můj mozek pracuje rychle, už mám vymyšlený plán." Zasmál se hnědovlásek a rukou si poklepal na hlavu. „Ráno vstáváš brzy se mnou, abychom ten plán uskutečnili." A to byla poslední slova, která Jack od něj tu noc slyšel. Šel spát s úsměvem na rtech, protože nemusel opouštět ty, na kterých mu tak moc záleželo. Mohl se zase vrátit na ostrov za svou malou sestřičkou a být nápomocen Škyťákovi. I když jej stále bolelo, že si jej nepamatoval, rozhodl se začít od úplného začátku.

Avšak jejich klidný spánek netrval dlouho. Někdy uprostřed noci Jacka probudila rána a následné bolestné skřehotání. Nějaké zvíře volalo o pomoc a on byl očividně jediný, kdo ho slyšel, protože ostatní spali dál klidným spánkem.
Posadil se a prvně se rozhlédl kolem. Ujistil se, že to opravdu slyší jen on. Nebláznil už snad? Neměl tenhle návrat do minulosti něco společného s tím, že čím déle tady bude, o to více bude bláznit nebo mít větší halucinace? Zatřásl ale hlavou a došel ke Škyťákovi. S lehkým zatřesením a tichými slovy ho vzbudil a seznámil se situací. Oba dva chvíli mlčeli, aby slyšeli ono bolestné vytí, o kterém Jack mluvil. A opravdu, po několika minutách ticha se ozvalo.
„Páni," houkl tiše Škyťák a pro jistotu vzbudil Bezzubku. Ostatní členy jejich party raději nechal spát, kdo ví, co ten zvuk mohlo vydávat. Potichu šli k místu, odkud to skřehotání mělo vycházet. Tehdy i Bezzubka napjal své uši a oba dva se řídili podle jeho sluchu.
Došli až k propasti, opatrně všichni tři vykoukli ze skuliny. Hledali ono zraněné stvoření a po chvíli ho Jack spatřil. Úžasem nad tím krásným stvořením byl jen schopný otevřít pusu dokořán a ukázat rukou Škyťákovi místo, kde měl očima hledat.
U jednoho z kamenů ležel drak, velikostně a tělem dost podobný Bezzubkovi. Od jeho hlavy až k ocasu vedla delší, světle modrá srst, na některých místech zbarvena do ruda. To musely být důvody, proč drak tady byl a snažil se najít jakoukoliv pomoc. Jeho hruď se rychle zdvihala a on měl zavřené oči, očividně rány, které utrpěl, byly dost vážné.
„Pro bohy..." to bylo jediné, co Škyťák ze sebe dokázal vydat, než se společně s Bezzubkou vrhli dolů do rokliny za tím raněným stvořením. Než si Jack stihl uvědomit, do čeho se dali, byli už dávno u draka a pomalu k němu přicházeli. Proto se je rozhodl následovat, i když se mu ten nevyřknutý plán zdál zcela šílený.
„Škyťáku, nemyslíš že-" než stačil cokoliv říct, byl utišen zvednutým prstem. Chtěl mu říct, ať je opatrný, nebo ať se k tomu drakovi vůbec nepřibližuje, ale věděl, že by ho neposlechl. Měl svou hlavu. Proto i on pomalu přešel k tomu nádhernému stvoření.
Jen ležel, koukal na ně a dýchal. Na více se nezmohl. Proto, když k němu Škyťák natáhl ruku, aby se s ním seznámil, jen trošku nasál onu vůni a pak své oči upřel zase do hloubky noci.
„Musíme mu pomoci, jinak to nezvládne." Zašeptal tiše a draka pohladil po hlavě. Zdál se mu tak krotký, až to u divokého zvířete nebylo možné. „S Bezzubkou zaletíme pro ostatní, snad mu poskytneme dostatečnou péči, než ho vezmeme na Blp. Zůstaneš tady s ním?" zajímal se, když se odtáhl od draka.
Jack na chvíli polkl. Copak si nepamatoval, jak na něho reagovali ti ostatní draci na Blpu? Jak ho málem skoro všichni zabili? Co jiného mu ale zbývalo? Bezzubkův ocas neuměl řídit a než by došel k ostatním a probudil je, mohlo být pro nebohého draka pozdě. „Zůstanu." Přikývl nejistě hlavou. Chvíli na to zůstal s drakem v propasti sám. Ještě chvíli sledoval, jak se jeho přítel ztrácí v temnotě noci. Nabíral sílu a odvahu se k tomu neznámému drakovi přiblížit. „Ahoj." Pozdravil ho opatrně a přešel k němu blíže. Když drak cukl a podíval se na něj, Jack se taktéž zalekl a ruku stáhl zpátky k sobě. Jakmile se ale začal dívat opět do hloubky tmy, Jack sebral další odvahu a začal se k němu přibližovat. „Co tu děláš?" věděl, že mu neodpoví, ale chtěl s ním mluvit. Na svou otázku se dočkal jen hlubokého povzdychnutí. „Co se ti stalo?" s každým slovem byl blíž a blíž, dokud jeho ruka nespočinula na dračí kůži. Překvapilo ho, jak jemná a hebká byla, stejně tak jako jeho srst na hlavě, která se ale postupně zdrsňovala. Tak stejně byl překvapen tím, že drak se po něm nijak neohnal. Prostě jen ležel a nechal ho, aby se dotýkal jeho těla. Jackovi přišel nádherný a nechápal, kdo mu tohle mohl udělat. „Neboj se, dostaneš se z toho." Šeptal k němu, když se přiblížil k jeho hlavě. Opatrně ho po ní pohladil, pak si k němu sedl. „Vyléčíme ti ty rány a pak budeš moci zase létat. Užívat si života..." a dál mu takto vykládal, dokud nepřiletěli ostatní. Vlastně po celý čas, se o zraněného draka starali, on s ním mluvil. Vykládal mu o všem, co mu přišlo na jazyk. Hladil ho a uklidňoval, přesně tak, jak mu radilo něco hluboko v něm. A když přišlo na náklad do sítě, Jack ho znovu chlácholil hlazením. Pak i on dostal rozkaz nasednout na draka, neboť byl čas donést to zraněné stvoření na Blp, kde se mu dostane té nejlepší péče.