Amnesia

3. Kapitola - Jezero

Byla hluboká noc. Temnota objímala všechny stromy v okolí lesa, plazila se po třpytivém sněhu na zemi a obtočila se kolem každé větvičky, která ji stála v cestě. Ovšem, k jedné věci se nedovolila přiblížit.
Bylo to prostranství zamrzlého rybníka, který tehdy v noci strážil sám měsíc v úplňku. Sluneční paprsky, které byly od něj odražené, pokrývaly celou zamrzlou hladinu a ještě kousek země, kam temnota nedosáhla. Sníh se na bílém světle třpytil jako hvězdy v tmavém rubáši a celkově v okolí působil jako magická substance.
V tu chvíli tou magickou substancí, společně s ledem, vlastně byl.
Hladina se pomalu začala zvedat, soupeřila s tím ledem, co ji uvěznil a nutil ji zůstat v klidu. Tentokrát ji však dal měsíc sílů se bránit a ona toho využila. Přesně uprostřed se voda rozvířila a rozbila svého věznitele na několik kousků, jenž ji už nemohli bránit ve svobodě.
V další chvíli jí bylo ale něco vzato. Něco, co tam pobývalo po dlouhou dobu a ona, místo toho, aby to vydala přírodě a její zemi, si to uchovala ve svých hlubinách. Teď to však měsíc táhl k sobě výš a výš, z jejího dna pryč.
Bylo to tělo chlapce. Jeho kůže byla studená, bílá a obsypaná vodou, vlasy jeden po druhém začaly nabírat barvu nočního strážce a onehdy, kdy z něj ukápla poslední kapka jezera, konečně procitl.
Poprvé za dlouhou dobu se nadechl, přitom necítil, že se topí. Necítil vlastně skoro nic, až na své promočené oblečení, které měl na sobě. Lehce se rozkašlal a tento moment je upozornil na to, že může otevřít své oči a pohlédnout do reality.
A on tak udělal. Prvně se mu víčka zdála nesmírně těžká, avšak po chvíli jeho zvědavost vyhrála. I přes únavu, která s ním kolíbala, otevřel své oči, modré jako studánky a hravé jako dětská duše. Naskytl se mu výhled na měsíc. Stříbřitý, neobyčejně velký a v tu chvíli i kouzelný. Měl chuť k němu natáhnout ruce a zeptat se, kdo je? Co je zač? Ale měsíc mu to pověděl sám od sebe. Nebo jej slyšel? Znal jeho myšlenky a mohl je číst?
Onehdy položil mladíka na pevný led, aby se zorientoval a dostal čas na protřídění myšlenek. Věděl, že to pro něj nebude jednoduchý začátek a už vůbec ne jednodušší cesta životem. Věděl, že tohle dítě, které právě vytvořil, bude mít v životě dost překážet, ale všechny je překoná.
Věřil mu, protože věděl, jaký bojovník se v jeho duchu skrývá.
A kvůli tomu z něj také udělal svého Strážce.

*****

První dotek, kdy se špičky nohou setkaly se zemí, mladíka rozjařil. Když však stál na celé ploše svých chodidel, vydechl a teprve teď prohlédl jak sebe, tak i okolí. Zrak mu prvně sklouzl ke dlaním. Když se na ně koukal a otáčel je, zkusil pohnout s prsty. Byly tak studené a křehké, přesto když s nimi pohnul, cítil, jak se mu až do konečků vlila nesmírná energie a síla. To stejné se stalo i s dolními končetinami.
Neuměl si to vysvětlit, ale připadalo mu, jakoby jeho tělo dostalo nový život, energii a sílu, se kterou se bude muset ještě seznámit.
A v další chvíli zaslechl samotný měsíc. Otočil se k němu a poslouchal, svými modrými oči ho neustále pozoroval. Pak se ale podíval dolů na led a pousmál se. Viděl před sebou hůl a pomyslel si, že by nebylo špatné ji mít. Ovšem mu nedošlo, že led pod holýma nohama klouže, a tak na chvíli ztratil rovnováhu. Vydechl si až tehdy, kdy ji zase získal zpátky a se smíchem si to vykročil blíže k holi.
Z pohledu vypadala naprosto obyčejně, ale při doteku s ní pocítil příjemný chlad. Až po chvíli, kdy ji vzal do rukou, mu došlo, že to musí být kvůli jejich spojení a taky díky síle měsíce. Okolo dřeva se obtočila nádherná námraza ve tvaru větviček a vloček, čímž ho spojení uchvátilo ještě více.
Koncem hole se dotkl ledu a jak jeho oči mohly spatřit, vše pod tímto dotekem reagovalo a měnilo se na nádhernou námrazu. Led, stromy, všeho čeho se v rychlosti dotkl, aby vyzkoušel svou novou sílu.
Byl tak šťastný, že musel běžet! Běžet a tancovat po tom zamrzlém rybníce a vytvářet další nádherné ornamenty. Nechal zamrznout kůru stromů, vyrašenou trávu, dokonce i uschlé listí, co se ještě pevně drželo na větvích stromů.
V jednu chvíli ale neuhlídal svou sílu, holí švihl tak moc prudce a silně, že ho nějaká síla neviditelná síla vynesla nahoru do vzduchu.
Mladík překvapeně vyjekl, avšak když spatřil malebnou krajinu kolem sebe a to, co dokázal vytvořit na ledě, uklidnil se a pousmál se nad svým dílem. Klid v jeho srdci však vyvolal zcela novou reakci. Místo toho, aby se soustředil na nadnášení, byl myšlenkami úplně jinde, a proto ho síla opustila.
Ozval se další křik, tentokrát tím, jak padal mezi větvemi, dokud nenarazil na jednu hrubou a silnou, co jeho pád zastavila a všechen sníh na ní mu zajistil mnohem příjemnější přistání. „Au." Dovolil si vypustit první slovo ze svých úst, přitom se ale smál. Byla to pro něj zábava!
Pevně se chytil větve, aby znovu nespadl a očima se pořádně rozhlédl po okolí. Temný les mu toho moc nedovoloval vidět, avšak hvězdy na nebi krásně a jasně zářily, i když byly ve svitu měsíce zastřené.
Pak mu ale jedna z nich ukázala světélka. Byla zcela jiná, než ty na obloze. Bylo jich hodně na jednom místě, dál už ale nepokračovaly. Zvědavost mu nedala, musel zjistit, co jsou zač!

*****

I když se snažil své přistání nějak vést a uskutečnit tak, aby vypadalo co nejlépe, nepodařilo se mu to. Jakmile pocítil zem, přestal se na vše soustředit. Rovnováha šla dopředu, takže zakopl o sebe samého, svalil se na zem a jeho plášť, který jej celou dobu doprovázel, se mu přehodil přes hlavu. On se však své nešikovnosti jenom smál a při snaze se postavit zpátky na nohy, opět zakopl.
A jak to bylo možné, stál pevně na svých nohách, v rukou svíral svou hůl a s úsměvem hopsal na místě. Za kým prvně půjde? Tam viděl nějakou ženu a děti, jak kráčí přímo k němu! „Ahoj!" pozdravil je, avšak vypadali, že neslyšeli. Nemohl se divit, na místě, kde přistál, to vypadalo pěkně živě. Proto se s úsměvem dostal dál, kde se chystal pozdravit další lidi.
Nikdo mu ale na pozdrav neodpovídal. Copak tady byli všichni hluší? Rozhodl se jít do nejbližšího otevřeného okna. Podle všeho by to tipoval na kovárnu, a když v něm viděl hnědovlasého mladíka, přibližně starého jako byl on sám, hned se usmál. „Ahoj." Pozdravil a opřel se o dřevěnou podzídku. Na chvíli se ale při pozorování onoho hnědovláska před sebou zarazil. Tu tvář odněkud znal. Ty oči, které se sem tam na něho podívaly, jakoby se mu snažily napovědět.
A nyní se zcela podíval jeho směrem. Jack už jen v napětí čekal, že mu odpoví, ale připadalo mu, že se dívá přes něj. Jako přes nějakého ducha. A když chlapec sklopil svůj zrak dolů, Jack si jen smutně povzdychl. Co se to dělo? „Hej!" když ho chtěl popadnout za vestu, jeho ruka přešla přes tělo jako vzduch. Jack ji v úleku stáhl zpátky a poodešel o pár kroků zpět, přímo na cestu, kde přes něj začali procházet i další lidé, aniž by si ho všimli.
Čím více lidí přes něj prošlo, tím více to bylo děsivější. V šoku odběhl do tmy, kde se stáhl do svého pláště a vyděšeně se ze sebe snažil udělat co nejmenšího, jen aby jim lidé už neprocházeli.

--------------------------------------------------------------

Dnešní kapitola byla trochu kratší, to přiznávám, ale prostě mi to tak vyšlo - stane se :D Příští týden Vám to ale vynahradím mí milí čtenáři, protože věřím, že další kapitola bude o dost delší!~