Defence Against Love Arts

1. kapitola

Velká síň zářila. Jednak díky očarovanému stropu s tisíci levitujících svíček, jednak díky štěbetajícím studentům, kteří se do školy vrátili po prázdninách. Jejich tváře byly bezstarostné, plné dojmů z prožitých prázdnin a radosti ze shledání se svými kamarády. Válka byla pryč. Voldemort byl poražen a většina Smrtijedů seděla za větrem ošlehanými zdmi Azkabanu. V kouzelnickém světě vládl mír a bezpečí a děti se mohly bez strachu z nelidských trestů vrátit do školy.

---

Harry strávil poválečné prázdniny v Doupěti. Přál si zůstat stranou všeho povyku, neměl zájem poskytovat rozhovory a fotit se s lidmi, které neznal. Chápal to, věděl, že se lidé konečně cítí svobodní, že se zbavili strachu a že mu chtějí projevit vděk. Harry se však v roli hrdiny necítil pohodlně. Věděl, že bez přátel, bez Řádu, bez Brumbálovy usilovné práce a také bez Snapea by nikdy neuspěl. Nelíbilo se mu, že je celé vítězství přisuzováno právě jemu, i když si byl vědom, že on byl tím posledním pomyslným dílkem skládačky k porážce Voldemorta.

Přes Harryho nelibost mu však stále chodily děkovné dopisy, žádosti o podpis či o rozhovor. Za léto byl požádán o účast na několika tiskových konferencích na Ministerstvu, což vzhledem k tomu, že poválečným ministrem byl zvolen Kingsley Pastorek, Harry nemohl odmítnout. Přesto, že se konferencí účastnil dobrovolně, byl to pro něj stresující zážitek a vždy se zdržel jen nezbytně dlouhou dobu.

Dny v Doupěti si naopak naplno užíval. S Ronem si vynahrazovali uplynulý rok, který strávili ve vyhnanství, plnými doušky. Přes den hráli s Ginny a Georgem na zahradě famfrpál, čas od času se přemístili na pobřeží a užili si společně den na pláži, hráli kouzelnické šachy či řachavého petra, nebo se prostě jen tak poflakovali. Hermiona trávila prázdniny u rodičů, avšak své kamarády v Doupěti navštěvovala a často se zdržela i na několik dní. Její vztah s Ronem se vyvíjel a prohluboval. Harry ani Ginny už nedokázali spočítat, kolikrát Ronovi a Hermioně kryli záda před podezřívavou paní Weasleyovou, když se zamilovaný pár v noci kradl z Doupěte na dostaveníčko do zahrady.

Paní Weasleyová si však byla dobře vědoma toho, co se v Doupěti odehrává, proto si jednoho červencového dne zavolala Rona a Harryho do kuchyně a jala se je poučovat o nevýhodách brzkého otcovství. Jakmile Ronovi došlo, kam kázání směřuje, jeho tvář nabyla nepopsatelného odstínu červené, hlavu si schoval do dlaní a snažil se paní Weasleyovou překřičet slovy „...mamko...u Merlina...mamko, zatraceně!" Harry se v tu chvíli necítil o moc lépe, zvlášť proto, že jeho vztah s Ginny se rozhodně neubíral směrem, jaký paní Weasleyová patrně předpokládala.

Harry nevěděl, čím přesně bylo způsobeno, že si k Ginny nedokázal najít cestu. Zprvu to dával za vinu vyčerpání z války. Když se všichni přesunuli na prázdniny do Doupěte, Ginny se přirozeně snažila jejich vztah dát do pořádku. Harry její snahy zpočátku oceňoval, neboť čekal, že se během několika dní vzpamatuje a vše se vrátí k normálu. Ginny se snažila trávit s Harrym co nejvíce času o samotě, obdarovávala ho úsměvy a nenápadnými letmými doteky. Avšak čím víc úsilí Ginny do jejich vztahu vkládala, tím odtažitěji se Harry choval.

Jednoho večera se jej Ginny konečně pokusila políbit. Harry byl zrovna na cestě z koupelny do Ronova pokoje, když ji potkal v mezipatře. Harry se na Ginny přátelsky usmál a chtěl pokračovat v cestě, aniž by se zapletl do rozhovoru. Tou dobou si už uvědomoval, že jeho city k Ginny nejsou tak vřelé jako dřív. Ginny jej však donutila se zastavit. „Harry? Já...ehm...," řekla nejistě a přistoupila k Harrymu. Stiskla jeho ruku a bez varování jej políbila, jako by celé prázdniny čekala na tuto příležitost.