Defence Against Love Arts

25. kapitola

Harry se zrovna nedobrovolně stal obětí flirtu jakési nadstandardně obdařené čarodějky, která mu u baru svým objemným poprsím šermovala před obličejem, když uslyšel uši drásající řev. Otočil se směrem za tím rozčíleným hlasem a uviděl nějakého muže v letech, který stál naproti Dracovi a byl celý rudý vzteky. Netušil, kdo to je, nikdy před tím toho kouzelníka neviděl.

Harry sotva stačil pochytit cosi o smrtijedech, když rozběsněný muž vyběhl z hostince na ulici a okamžik na to už Harry viděl Draca, kterak mizí nad schody v ubytovací části Děravého kotle.

Všechno se odehrálo v takové rychlosti, že se Harry vůbec nestačil zorientovat. „Omluvte mě," řekl s neupřímným úsměvem vnadné čarodějce, která jakoby si ani nevšimla, že se v hostinci odehrálo něco neobvyklého - tak moc byla zaměstnána Chlapcem, který přežil -  a otočil se na Toma, který v tu chvíli za barem čepoval pivo.

„Co se stalo Tome, kdo to byl?" zeptal se nechápavě.

Tom si prohrábl své prořídlé vousy. „To byl starej Jim Burbage. Vy-víte-kdo mu loni zabil dceru, prý se to stalo na Malfoy Manor a mladej Malfoy měl být u toho. Určitě jste ji znal, Charity Burbageová, učila u vás v Bradavicích studia mudlů, pokud se nepletu," osvětlil mu situaci Tom a pod fousy si zamumlal něco o tom, že tohle je přesně důvod, proč Malfoy na stáži v jeho podniku není vítaný. A Harry náhle všechno pochopil.

Na nic nečekal a rozběhl se po schodech nahoru. Tom Dracovi po Harryho stížnosti pokoj zatím nevyměnil, takže jeho kroky okamžitě směřovaly k onomu malému špinavému pokojíku, který byl Dracovi přidělen ráno. Ani se neobtěžoval zaklepat a bez sebemenšího zaváhání rozrazil dveře.

„Draco...," oslovil Zmijozela naléhavě, když ho uviděl sedět na umolousané posteli s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních. Při Harryho nečekaném vpádu do jeho pokoje sebou polekaně cukl. „Draco... vykašli se na to...," řekl Harry tiše, přičemž doufal, že ho tím trochu povzbudí a přisedl si k němu na postel. 

Blonďatý zmijozel k němu zvedl hlavu a podíval se na něj očima, ve kterých se silou vůle snažil udržet slzy. Zhluboka se nadechl, aby se mu netřásl hlas.

„Ani nevím, kdo to byl," řekl zoufale. „...úplně cizí člověk.... a já se ani nedokázal bránit!" zaklel Draco a Harry v jeho hlase zaslechl náznak hysterie.

„....byl to otec Charity Burbageové," řekl Harry prostě a když viděl, že se Dracovy oči při vyslovení toho jména začínají nekontrolovatelně plnit slzami, urychleně dodal: „Ty jsi za to přece nemohl. Že jsi u toho byl, neznamená, že je to tvoje vina. Není. Nemohl jsi vůbec nic dělat... ne proti němu."

„A zajímá to někoho?" rozkřičel se Draco, vyskočil na nohy a otočil se k Harrymu čelem. „Sakra Pottere, zajímá vůbec někoho, že jsem ničemu z těch zvěrstev nepřihlížel dobrovolně? Nezajímá, kurva!" křičel, nyní už skutečně hystericky a propaloval Harryho pohledem.

„Mě jo," řekl Harry tiše. Ale Draco jako by ho neposlouchal.

„Tebe? Tak tebe to zajímá? To sotva! Nechtěl jsi snad poslat moji matku do Azkabanu? Nesnažil ses svědčit v její neprospěch?* Určitě bys mě taky rád viděl mezi mozkomory, hezky v cele vedle ní a otce!" ječel Draco na Harryho, divoce gestikuloval a hlas se mu třásl. Vypadal naprosto zoufale. Odměřená Malfoyovská maska byla ztracena v zapomnění, Draco se nechal ovládnout emocemi a na sebekontrolu dočista zapomněl, dokonce i před Harrym.

Harryho Dracova slova neurazila, ne. Chápal ho a věděl, proč si to myslí. Ale bylo mu to tak líto! Proto místo reakce na Dracovo obvinění vstal a chytil ho za ramena. Draco se mu okamžitě pokusil vytrhnout, ale Harry ho držel příliš pevně a stisk nepovolil. Potřeboval, aby ho Draco vyslechl.

„Tak to není," řekl pomalu a hleděl mu do uslzených, ocelově modrých očí. „Vím, že jsi nic z toho nedělal dobrovolně."

„Jasně Pottere, já vím, že – ," vyštěkl Draco a opět se pokusil Harrymu vyškubnout z pevného stisku.

Harry se cítil tak bezmocně, chtěl mu ukázat, že si o něm nic zlého nemyslí, jenže Draco jakoby ho vůbec neposlouchal. A tak zakřičel:

 „Ona mě nevyzradila! Kuruci Malfoyi, poslouchej mě přece! Ona mě nevyzradila, řekla mu, že jsem mrtvý, řekla Raddleovi, že mě jeho avada zabila! Tvoje matka riskovala vlastní život kvůli mně a já se snažil, aby ji neposlali do Azkabanu, tolik jsem se snažil Draco, přísahám! Ale Starostolec mě nevyslyšel, byli vůči mně úplně hluší, je mi to tak líto," křičel Harry bezmocně a pořád hleděl Dracovi do očí s takovou naléhavostí, jakou snad nikdy v životě nepocítil. 

„Nebyla to tvoje chyba...nic, co se za války stalo, nebyla tvoje chyba," dodal ještě. Pochop to Draco, prosím!  Musíš to pochopit!

A Draco se najednou trochu uklidnil. Hleděl na Harryho a zpracovával obsah jeho upřímného sdělení.  Oba chlapci zrychleně dýchali, jak jejich těla byla vystavena přívalu adrenalinu. Několik vteřin si mlčky hleděli do očí a snažili se popadnout dech. 

A potom, jakoby oběma prolétla hlavou ta samá myšlenka v ten samý okamžik, se začali vášnivě líbat.

Draco k sobě Harryho vší silou přitiskl, drtil ho v objetí a žádostivě ho kousl do rtu, až to Harryho zabolelo. Harry mu vjel rukou do vlasů na zátylku a sevřel je v dlani.

Tolik chtěl Draca ubezpečit, že pro něj není a nikdy nebyl žádný smrtijed. Že to všechno chápe a nic z toho, co se stalo, mu nemá za zlé. Že když Charity Burbageová zemřela, byl prostě jen v nesprávný čas na nesprávném místě. Nyní už to ale nebyla jen potřeba ujistit ho, že mu nic nevyčítá. Nyní už to byla potřeba být mu co nejblíž.

A Harry se té potřebě nevzpíral. Nechal se tisknout v nejtěsnějším objetí, jaké kdy v životě zažil. Draco mu zatínal nehty do zad, nepřestával ho líbat a Harry se cítil naprosto omámený. Dracovo zoufalství mu ho opět ukázalo v novém světle. Harry nyní věděl, že ani Draco není z kamene, že dokáže něco cítit a že má taky své démony, i když ukryté hluboko uvnitř. V té chvíli k němu pocítil obrovský soucit a zároveň touhu zahojit byť jen některé z jeho ran, které za války utržil.

Nedokázal ani poznat, jak dlouho ten okamžik trval. Možná pár vteřin, možná celé minuty. Harry nevěděl. Když se od sebe odtáhli, opět museli vyrovnat nedostatek vzduchu, a tak stáli udýchaní naproti sobě a zdálo se, že ani jeden neví, co říct, jak reagovat.

Nakonec ticho prolomil Harry: „Nic z toho nebyla tvoje vina," zopakoval. Musel se ujistit, že to Draco pochopil.

„Dobře...," řekl Draco tichounce a smířeně zavřel oči. „Nebyla to moje vina." 

* viz kapitola č. 2, pozn. autorky    

Mí nejmilejší!

Vítejte u další kapitoly, doufám, že vás aspoň maličko uspokojí. Vím, že si mnozí  z vás jistě říkají, že se v této povídce nic moc neděje, že už je venku 25. kapitol a zatím jenom jeden Drarry moment (nyní už druhý, halelůja). Ale když jsem povídku plánovala, chtěla jsem ji přesně takovou. Pozvolnou, nenásilnou, pomalou. Z mnoha let vzájemného proklínání na bradavických chodbách se holt nestane láska ze dne na den a já svůj Drarry příběh prožívám přesně takhle :)

Takže stále doufám, že se tu najdou tací, kterým mé pozvolné Drarry tempo vyhovuje :D Díky všem, kteří příběh čtete, děkuju za všechny milé komentáře i za hvězdičky, dělají mi velkou radost, každá z nich :)

A.