Two lives

|| 5.kapitola ||

Pohled Alexe (potom co odešla Mia)

Bylo mi docela líto ,že odešla. Myslel jsem si ,že zůstane alespoň do večera. Vrátil jsem se do obýváku a svalil se na gauč. Hned ke mě přiskočila Mici, moje věrné kamarádka ,která mi nahrazuje společnost rodičů.

Seděl jsem, drbal Mici na zádech a přemýšlel o tom co se dělo tady mezi mnou a Miou. Miu jsem měl vždycky rád, byla to taková drobounká usměvavá holčička, se kterou byla vždy radost mluvit , ale nikdy jsem si nemyslel, že bude ležet u mě na gauči já na ni a budu ji lechtat... Bylo to zábavné a viděl jsem ,že to není takové neviňátko, umí být i zákeřná. Nad vzpomínkou jak mi vrazila polštář rovnou do obličeje, jsem se musel usmát. 

Začalo mi kručet v břiše ,takže jsem si šel ohřát mraženou pizzu. Sám žiju něco přes rok a stále neumím vařit. Během toho co se mi ohřívala pizza otevřel jsem okno, ačkoli byla zima měl jsem v bytě hrozné vedro, nejspíš domácí moc přitopil.

Když jsem dojedl spokojeně jsem si oddychl. Stále jsem měl v bytě hrozné vedro, i když jsem už pootvíral všechna okna dokořán. ,,Tohle už není normální " zanadával jsem. Rozhodl jsem se zaklepat na sousedy jestli mají v bytě taky vedro nebo to je jen u mě. Ano, bylo to jen u mě. Nedokážu ani vyjádřit jak mě to štvalo. Vrátil jsem se do bytu a chtěl volat domácímu ale to už jsem nestihl...

 V bytě se začalo oteplovat nehorázně rychle. Teploměr mi ukazoval 38 °C a stále stoupal. Utíkal jsem ke dveřím ale cestu mi cosi zastoupilo. Dřív než jsem se stihl zvednout a podívat se do čeho nebo koho jsem vrazil, schytal jsem ránu přímo do hlavy. Hned se mi objevilo temno před očima, poslední co jsem vnímal bylo tiché praskání...jakoby od ohně.

Pohled Mii (potom co vešla do bytu)

Stála jsem tam jako přibitá. Ten pocit úzkosti a nejistoty. Znala jsem ho, velmi dobře jsem ho znala ale odkud? 

Byla jsem natolik ponořená do myšlenek ,že jsem si nevšimla hasiče stojící ho přede mnou. ,, Působí to tady divně, cítím takovou zvláštní úzkost " chtěla jsem zjistit jestli to cítím jen já. ,, To bude asi tím ,že to je byt vašeho známého, mě to tady přijde jako normální ohořelý byt " odpověděl mi s jemný kývnutím rameny.

Celou cestu domů jsem přemýšlela nad tím pocitem. Nebyl to normální pocit, tím jsem si jistá. Ale to co mě děsilo ještě víc než ten pocit samotný bylo to ,že jsem ho znala. 

Po příchodu do děcáku jsem jen rychle zaběhla za chůvami, říct jim ,že jsem zpátky. Zalezla na pokoj a svalila se do postele. Stále jsem nad tím přemýšlela. Dokonce se mi z toho začala motat hlava. Nejdřív jsem to nevnímala ale ,když to už bylo tak vážný ,že jsem se sotva věděla kde je  podlaha, snažila jsem se zavolat kohokoli na pomoc. Nikdo nepřicházel a já pomalu ztrácela vědomí...

,,Loren nedělej to !!! "

,, Já musím Jacku! "

,, Nemusíš! Nesmíš ! "

,, Když to neudělám všechny to přivede jen do záhuby. Bude lepší když zmizím... "

,,Neeeee!!! "

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chci se omluvit ,že to je trochu víc chaotický 😅 To přeskakování mezi časy je dost matoucí i pro mě. Ale pokusím se to co nejdřív srovnat aby to šlo ve stejné časové linii. 😃