Two lives

|| 7.kapitola ||

Pohled Mii

   Nikdo nepřicházel a já pomalu ztrácela vědomí...  

,, Bože, co se stalo?" pomalu se tma přede mnou rozestupovala, jak jsem otvírala oči.

,, Oo slečno Moon jste vzhůru" vykřikl někdo vedle mě.

,,Vážně?! To jsem nevěděla" nevrle odpovím, bolím mě děsně hlava.

,, Jak to mluvíš s doktorem!!" vykřikne někdo strašně pištivým hlasem.

,,Doktorem? Co tady dělá doktor?" nechápu to.

,, Vaše chůva vás našla ležet na posteli a nemohla vás probrat, nereagovala jste a proto mě zavolala"

Už jsem se rozhlídla pořádně po pokoji. V dveřích stála Christin a koukala na mě se starostlivým a zároveň trochu káravým pohledem. U mé postele stál muž v bílém plášti a podával mi sklenici vody.

,,Aha, děkuju" sklenici si vezmu a napiju se.

,, Slečno Moon, co stalo nebo jak jste se cítila před tím než jste omdlela?"

,,Já...nevím, prostě se mi zamotala hlava" snažila jsme si vzpomenout co se stalo, ale nic moc jsem si nevybavila. Ale počkat! To co jsem viděla nebo spíš slyšela co to bylo? Pokud jsem omdlela nemohl to být sen. O tomhle radši pomlčím.

,, Prohlídl jsem vás a za normálních okolností bych řekl ,že jste zdravá jako řípa. Nic nenapovídá tomu,že by vám mělo něco být, proto zůstanete pár dní tady a v budete v klidu. Za tři dny se na vás přijdu podívat"

Jen kývnu a sleduju doktora jak odchází.

,,Nechám tě odpočinout" podívá se na mě se starostlivým pohledem Christin.

Mou odpovědí je zívnutí. Nejsem ani trochu unavená a představa tří dní tady mě docela děsí, ale chtěla jsem být sama abych mohla přemýšlet o těch...vidinách? Nebo jak to nazvat.

Christin odešla a já hned vystřelila z postele a hledala ovladač od televize. Chtěla jsem vědět ,jestli nevědí něco nového a Alexovi. Projela jsem všechny kanály ale nikde nic. Rychle jsem mrkla na internet ,ale tam taky nic nového. Přešla jsem k oknu a sedla si na parapet, jsou tu ještě stará okna se silnými skly a parapety, často tady sedávám ,když mi je smutno. ,,Alexi...kde ti je konec..." ukápla mi slzička. Hned ji setřu. Pláču tady pro člověka ,který si mě nikdy moc nevšímal a jednou mě omylem unesl. Nad tímhle jsem se musela usmát. 

Seděla jsem tam v tichosti a pozorovala okolí.

Měla jsem pocit ,že slyším hlasy. Rozhlížela jsem se ale nikde jsem neviděla majitele těch hlasů.,,Oni jsou v mé hlavě" řekla jsem potichu mou myšlenku a soustředila se na to co slyším. Byl to ten samý rozhovor jako před tím. Zkusila jsem zavřít oči ,jestli neuvidím obraz ale viděla jsem jen temno.

Štvalo mě ,že nevím co to je, co to znamená. Ty hlasy mi byly povědomí stejně jako divný pocit v Alexově bytě. Dala jsem se do pláče. Byl to pláč plný strachu o Alexe, nevědomosti a vzteku.

O tři dny později

Konečně. Ty nudné tři dny byli za mnou. Doktor mi řekl ,že jsem v pohodě a ,že nechápe co se mi stalo. Mě to však bylo ukradený. Plus mínus jsem věděla co se mi stalo a nepotřebovala jsem nějaké odborné rady. Celé tři dny jsem strávila sledováním televize a internetu ,kvůli sebemenší informaci a Alexovi. Jediný co jsem se dozvěděla bylo ,že našli jeho kočku a nic víc.

,,Jsou tak neschopní" kopla jsem do postele.

,,Tímhle tempem ho najdou za sto let" rozhodla jsem se to vzít do svých rukou, popadla jsem mikinu a boty, nechala vzkaz Christin ,kterou se mi nechtělo hledat a vyrazila.

Od mé poslední slyšiny na okně se hlasy už neozvaly. Nevím ,jestli jsem ráda nebo ne.

Došla jsem ke dveřím jeho bytu. Byla přes ně policejní páska NEVSTUPOVAT  tu jsem podlezla a dostala se do chodby. Byl tu pořád ten zlý,děsivý pocit ale byl mnohem slabší, spíše už tu skoro nebyl.

Vydala jsem se na průzkum. Opravdu nevím co očekávám ,že najdu ale je to lepší než sedět doma a nic nedělat. Došla jsem do obýváku. Vše tu byla tak jak to tu bylo ,když jsem sem došla po požáru. Prošla jsem obývákem tam a zpátky a vsadila bych se o cokoli ,že uprostřed na sedačce něco svítilo. Trochu jsem se vyděsila. Je možné aby to hasiči neuhasili pořádně? Přibližovala jsem se k svítící věci a nebyl to oheň. Byl to nějaký velice tenký provázek ,možná bych řekla ,že i vlas. Svítil ohnivě rudou barvou. Chtěla jsem ho zvednout ale hned jak jsem se dotkla mě spálil, byl žhavější než oheň. I když jsem se ho nedotýkala ale sekundu udělal se mi na prstech puchýř. ,,Super" zaklela jsem a šla si to dát pod studenou vodu.

Ještě chvilku jsem si ten provázek prohlížela ,ale už se neodvážila na něj sáhnout. 

I know I can treat you better...  ozvala se mé vyzvánění u telefonu.

,,Christin"

,,Ano Christin?"

,,Padej domů! Víš kolik je?!" začala řvát do telefonu

,,Ne, kolik je?"

,,Už bude skoro deset!!"

,,Cože?! Jo hned jdu zpátky" vyvalím oči a típnu to.

Vyběhnu z bytu a co nejrychlejším krokem se vydám k děcáku.