Two lives

|| 10.kapitola ||

Pohled zatím neznámé osoby

  Modlil jsem se ,aby jsem se probudil dřív.  

Na tváři mě lechtaly sluneční paprsky a já se donutil vstát z postel. Protáhl jsem se a rozhlídl se po pokoji.

,,Co?!" vyletěl jsem z postele, když jsem vedle sebe v posteli uviděl mladou dívku.

,,Uff" oddechl jsem si,když jsem si vzpomněl na včerejšek a ulevilo se mi ,že stále spí. Už byla mimo moc dlouho a já se začínal bát aby se vůbec probudila. Žije, tím jsem si jist ,ale jak ji probudit.

Seděl jsem na posteli a přemýšlel co s ní. Nechci o ní říkat bratrům nebo rodičům, hned by mi ji ukradli a ani bych se s ní nestihl seznámit. Pohladil jsem jí po tváři, už nebyla tak ledová jako včera ,když jsem ji našel pod stromem. Řekl bych, že už má normální teplotu.... možná byla až moc horká.

,,Bože, má horečku z toho jak tam včera vystydla" vstal jsem a šel pro kapesník, který pak namočím a dám jí ho na čelo.

Šel jsem se nasnídat, ona se stejně nejspíš ještě nějakou dobu neprobudí a nepotřebuju aby mě začali hledat.

Na snídani jsem se choval normálně a ani trochu jsem nenaznačil ,že by u mě v pokoji měla ležet dívka s horečkou. Mí stejně staří bratři se mě snažili přemluvit abych s nimi jel na vyjížďku. Normálně bych na to hned kývl ,ale vzhledem k mé situaci to nebyl moc dobrý nápad.

,,Dneska ne bráchové.... není mi moc dobře radši si půjdu lehnout" zahrál jsem kašel

,,Ou chudáčku, mám ti tam pak něco přinést?" zeptala se starostlivě matka

,,Ne, díky mami, zas tak špatně mi není" usměju se na ní a odejdu.

Pohled Mii 

Byla jsem uzamčená v temnotě ,ze které nebylo úniku. Byla mi zima a měla jsem strach. Najednou se kolem mě ovinulo příjemné teplo. Už to nebylo tak hrozné, cítila jsem se v bezpečí a mohla spokojeně odpočívat.

Pomalu otvírám oči. Jsem v docela pěkném pokoji. Je jednoduše zařízený a laděný do světlých barev. Uprostřed místnosti je velká manželská postel s nebesy ,ve které jsem teď ležela, napravo ode mě je křeslo a hned vedle něj skříň. 

Zvedla jsem se a šla se podívat do skříně ,abych zjistila jakého pohlaví je vlastník tohoto pokoje.

,,Sakra" trochu jsem zaklela. Vlastník je kluk a dle oblečení nějaký mladý kluk. Ve skříni bylo pár černých kalhot s roztrhanými koleny, nějaká ty trička a pár košil.

Z nějakého důvodu jsem se v tom pokoji cítila bezpečně, i když jsem věděla,že bych se měla bát nebo alespoň mít obavy, neměla jsem je. Cítila jsem se jako doma. 

Z okna byl nádherný výhled do zahrady. Trochu jsem si vybavila co se včera stalo. Vstoupila jsem do čeho si kulatého, to mě hodilo sem, já začala zmatkovat, sedla si pod strom a usnula.... a pak, nevím co bylo dál.

Buf 

Za mnou bouchli dveře a já samím leknutím vyjekla. Hned jsem se otočila a byla připravená se bránit. U dveří stál kluk... spíš možná už chlap. Odhadovala bych mu tak 20 až 25 let. Měl na krátko ostříhané světle hnědé vlasy a z trička s krátkými rukávy mu koukali ruce ,které byli samí sval. ...Shit... pomyslela jsem si. 

,,Ou už jsi vzhůru, super" promluvil na mě milým tónem a usmál se. Bože ten hlas! Já ho znám! Je to ten hlas ,který v mých slyšinách na někoho křičel ať to nedělá.

,,Em, jo jsem, vzbudila jsem se před chvílí" taky jsem se usmála a nedůvěřivě ho pozorovala jak nesl tác, nejspíš s jídlem,na stůl.

,,Vem si, musíš být hladová" odstoupil ,abych si mohla prohlédnout obsah tácu. Byli tam vajíčka se slaninou a pomerančový džus...Páni kdo má takovou snídani?... Proletělo mi hlavou a pomalými krůčky jsem se vydala ke stolu. Šla jsem hodně pomalu a nespustila z něj zrak. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit ,ale ten fakt ,že už před nějakou dobou jsem ho slyšela ve své hlavě,mě děsil.

,,Nemusíš se bát, já nekoušu" zasmál se

,, Snad neočekáváš ,že když se probudím v pokoji cizího chlapa skočím mu hned kolem krku" nemohla jsem si odpustit tuhle poznámku.

,,Jo , jasně promiň " trošku znervózněl 

Už jsem seděla u stolu a cpala do sebe tu výbornou snídani. On seděl na posteli a pozoroval mě. Nebylo mi to moc příjemné.

,,Musíš na mě koukat?" otočila jsem se na něj

,,Promiň" uculil se a lehl si 

Dojedla jsem a už mi bylo trapné to ticho.

,,Jak jsem se sem vůbec dostala?" otočila jsem si židli tak abych nemusela tolik kroutit hlavou.

,,Procházel jsem se v zahradě a našel tě pod stromem, nereagovala jsi a byla jsi úplně ledová tak jsem tě vzal sem" stále ležel a nevěnoval mi jediný pohled

,,Um.. díky... a kde to vůbec jsem" 

,, Kde by jsi asi tak byla ,když jsi ležela v královských zahradách ty trdlo" konečně se na mě otočil a zasmál se.

,,Nejsem trdlo" nafoukla jsem tváře ,, Navíc nemám ponětí jak jsem se sem dostala "

,,No tak asi jsi se sem nějak vetřela, máš štěstí ,že jsem nezavolal stráž" trochu se zamračil.

,,Já ?! A vetřít se?! Mě sem vzalo nějaké průhledné kolo z mého pokoje a doneslo mě rovnou před bránu" jak si může myslet ,že jsem se sem vloupala.

,,Cože tě sem vzalo?!" vyletěl z postele a chytil mě za zápěstí

,,Au to bolí!" vyjekla jsem. Stiskl mě moc pevně.

,,Promiň" povolil stisk ,ale stále mě držel

,,Já nevím, byla jsem u sebe v pokoji, když mi před očima začal lítat obraz osoby co kroutí rukama a říká nějaké nesmysli! A pak se ozval hlas co mi říkal ať to udělám taky. A tak jsem to udělala a jsem tady" zkráceně jsem mu vysvětlila jak jsem se sem dostala ,aby si o mě nemyslel ,že jsem nějaký lupič.

Nic neříkal, pouze ne mě koukal s vykulenýma očima a byl bledý jako stěna.

,,Já vím, asi mi nevěříš ,ale je to pravda" položila jsem si hlavu na kolena.

,,Ne já ti věřím, musíš hned se mnou" zatáhl mě za ruku a táhl mě ven z pokoje.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak Alexe i Miu nám někam táhnou 😂 Kam to asi bude?