Two lives

|| 11.kapitola ||

Pohled Alexe

  V místě jeho doteku mě to zase začalo pálit. Rychle jsem se přestal bránit a v klidu se nechal vést.  

Procházeli jsme dlouhými chodbami. Všechny vypadaly hodně majestátně a v jedné bylo pár obrazů. Snažil jsem se zachytit tváře a nápisy co na nich byly. Kluk ,co mě vedl neznámo kam, šel docela pomalu, a proto to nebylo moc těžké. Na obrazech byli panovníci co sídlili v téhle budově. Všichni na sobě měli rudé oblečení a ani jeden nevypadal moc mile....Asi nějaký rod tyranů a podivínů.... řekl jsem si v hlavě.

Oči mi zůstaly na obrazu momentálního vládce. Měl krátké černé vlasy a ohnivě červené oči. Šel z něj strach. Ale to co mě dostalo bylo to ,že jsem v něm viděl toho kluka co mě tady tak ,,mile" přivítal.

Došli jsme před obrovské dřevěné dveře, na kterých byly znaky ohně. Rám dveří byl zlatý a obmotával ho rudý drak.

Vedle dveří stáli stráže. Opět na sobě měli červené oblečení, jako všechno tady. Hned jak nás spatřili, uklonili se a otevřeli dveře.

Bez zastavení jsme vstoupili a ocitli se ve velké místnosti se třemi velkými okny , velkým a o něco menším trůnem. Samozřejmě vše bylo červené. Jestli se odsud dostanu, červenou už nebudu chtít ani vidět.

V místnosti nikdo nebyl, jen my dva. Došli jsme po červeném koberci před schody, na kterých stály trůny. Kluk mi zatlačil na ramena a donutil mě si kleknout. On sám vyšel schody a usadil se na větší trůn.

Přemýšlel jsem o úniku ,ale pak mi došlo ,že nemám páru jak se odsud dostat, a tak jsem radši zůstal klečet.

Najednou se rozrazily dveře a někdo za mnou zakřičel.

,,Eliote!! Kolikrát ti budu opakovat ,že nemáš sedět na mém trůnu!" alespoň vím jak se ten kluk jmenuje. Hlas co to řekl byl chladný,bezcitný, tvrdý... prostě měl všechny vlastnosti co by jste nikdy nepřiřadili k milému hlasu.

Eliot se zvedl a nezapomněl dát oči v sloup. 

Muž za mnou rychlými kroky došel ke svému trůn a podíval se na mě. Byl to ten muž z toho obrazu.Šel z něj respekt a strach. Radši jsem sklopil zrak a díval se do země.

,,Vidím ,že se mu přeci jen povedlo utéct, i když nejdřív vypadal ,že se zhroutí" tohle mě dost vyvedlo z míry. Jak to ví? Vždyť tam nikdo nebyl.

,,Očividně to není taková holčička, dokonce se mě pokusil praštit" uchechtl se Eliot .

,,Doufám ,že se mu to povedlo" řekl muž zlomyslně.

,, Taky tě mám rád tati" tvářil se uraženě Eliot.

,,A co ty?! Nečum do tý země a koukej na mě!" začal ne mě hrubým hlasem řvát Eliotův otec.

Pomalu jsem svůj pohled zvedl k nim, ale do oči jsem ani jednomu nepohlédl, naháněli mi strach a nechtěl jsem přijít o tu trošku odvahy co mi zbyla.

,,Ty se mnou nebudeš mluvit?!" dál na mě mluvil zvýšeným hlasem.Na sucho jsem polkl.

,,Nemám vám co říct" snažil jsem se vypadat sebevědomě

,, Opravdu?" řekl už trochu mírněji

Neodpověděl jsem a zase koukal do země. Z jeho hlasu jsem vyčetl problémy co mě čekají a začal jsem litovat ,že jsem nehrál hodného beránka.

Muž vstal a šel ke mě. Zavřel jsem oči.Bál jsem se....Hodně jsem se bál. Ten kruťas do mě kopl takovou silou ,že jsem se svalil na bok. Stále jsem se bál otevřít oči. Čekal jsem další kopanec ,ale ten stále nepřicházel. Místo toho muž vzal mou hlavu a natočil si ji k sobě. Otevřel jsem oči abych viděl co má v plánu.

,,Mám na tebe jednu jedinou otázku" mluvil tichým ,ale přesto krutým hlasem. Neodpověděl  jsem a jen vyčkával co to bude.

,,Čemu vládneš?" vyslovil svou otázku ,kterou jsem v nejmenším nepochopil. Vyvalil jsem na něj oči a čekal ,že řekne ,že to je vtip a řekne svou pravou otázku. Ale podle jeho pohledu to myslel smrtelně vážně.

,,Jak čemu vládnu?" chtěl jsem vysvětlit jeho otázku

,,Ty moc dobře víš o čem mluvím...pokud to nepůjde po dobrým půjde to po zlým" řekl tak hnusným a bezcitným tónem ,že jsem se málem rozpadl.

,,Já nevím o čem to mluvíte" řekl jsem a doufal ,že mě nechá na pokoji s tím ,že si mě spletl.

,,No dobře... půjde to po zlým" s těmi slovy mě vytáhl na nohy 

,,Chceš mít tu čest synu?" zákeřně se na něj usmál a já se tam málem složil.

,,Bude mi ctí" s nadšeným výrazem mě Eliot popadl a vedl pryč.

,,Co chceš dělat?!" zakřičel jsem ,když jsem se dostatečně vzdálili od oné místnosti. Z Eliota nešel takový respekt jako z jeho otce, i když právě od něj mám popáleninu na ruce.

,,Ty víš co se tu dělá lidem co neposlouchají vládce" řekl bez zájmu a dál mě vedl chodbami. Nebránil jsem se. Věděl jsem ,že když nebudu poslouchat nepolepším si.

Zastavili jsme před schodištěm ,ze kterého jsem předtím utekl a opět se vydali dolů. Přešli jsem mou celu a šli dál kamennou chodbou. Zastavil před posledními dveřmi ,které se od ostatních lišily tím ,že nebyli z mříží ale byly dřevěné a z mříží měly jen malé okénko. Eliot ty dveře otevřel a já uviděl to co mě čeká. Mučírna.