Two lives

|| 8.kapitola ||

Pohled Mii (další den)

  Vyběhnu z bytu a co nejrychlejším krokem se vydám k děcáku.  

Včera jsem dostala docela zprda za můj pozdější příchod, proto jsem si radši šla hned lehnout abych ještě víc neprovokovala a navíc dneska je škola, aspoň budu pěkně vyspinkaná. 

Ve škole

,,Mio!Mio!" někdo za mnou křičí, když už jsem skoro ve třídě. Otočím se a vidím mou nejlepší kamarádku Elis.

,,Ahoj Elis! Co potřebuješ?" usměju se na ní.

,, Je pravda ,že ten kluk od vás, myslím ,že se jmenuje Alex je pohřešovaný?" kouká na mě jako kdybych byla jídlo

,,No, je.Proč?" trošku zesmutním ,když mi to všechno připomene.

,,Já jen ,že se mi o něm zdál sen....jako myslím o tom jak se pohřešuje a tak" zadívá se trochu jako neviňátko.

,,A co v něm bylo?" zeptám se spíš ze slušnosti, než by mě to zajímalo.

,, No byl tam on a ty. Ty jsi měla na sobě nádherné šaty a on měl na sobě nějaké potrhané hadry, Okolo vás to všude hořelo a ty jakoby sis hrála s vodou a hasila to. Bylo to hustý!! Jen škoda ,že si víc nepamatuju" vyprávěla to nadšeně ,ale pak bylo vidět jak ji zamrzelo ,že neví víc.

Já ,že jsem ovládala vodu? Kam na to chodí. Zasměju se ,ale pak si vzpomenu na ten hořící provázek. ,,Všude to hořelo" zopakuji si spíš pro sebe její větu.

Najednou mě hrozně rozbolela hlava a před obličejem ,jako bych viděla obrazy. Obrazy něčeho co jsem už někdy viděla. Rychle jsem se s ní rozloučila a zalezla do své lavice.

Celý den jsem měla hlavu jako střep. Jakoby se mi tam snažilo něco narvat. 

V pokoji jsem si lehla na postel a vzala si prášky proti bolesti. Nepomohli mi ani trošku. 

Prášky nezabíraly.Spát jsem nemohla. Stále mi před očima lítaly ty obrazy. Celou tu dobu jsem je ignorovala a vůbec nevěděla co na nich je nebo co se mi snaží ukázat. Rozhodla jsem se zkusit se jim trochu věnovat, zachytit co mi ukazujou. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na obrazy. Byla tam jakási postava, rukama dělala krouživé pohyby a mumlala si  Aperi rationes inter foraminis. Tohle celé se opakovalo pořád dokola, dokud jsem neuslyšela naléhavý hlas. Byl to mužský hlas a říkal mi abych udělala to co vidím. Opakoval to, pořád a pořád to opakoval dokud mě nedonutil se zvednout a udělat to samé co ta postava.

Stoupla jsem si doprostřed mého pokoje a začala kroužit rukama. Snažila jsem se nějak opakovat tu slátaninu co říkala ta postava. Tohle jsem dělala asi pět minut a nic se nedělo, ale pak jsem ucítila takový nával energie ,že mi to málem podlomilo kolena. Z mých rukou se linuly skoro neviditelné čáry a přede mnou vytvářeli velký kruh. Chtěla jsem přestat, bála jsem se, Vůbec jsem netušila co to je a ani jsem nechtěla zjistit co to je. Ale ta energie mě stále nutila pokračovat.

Kolo přede mnou už bylo dost velké na to aby jim prošel člověk. Nebylo nijak viditelné, spíš vypadalo ,jako když se nad topením vlní ledový vzduch.

Naléhavý hlas už nebyl tak naléhavý a už mi neříkal ať dělám to co postava ,ale ať vejdu dovnitř toho co jsem stvořila. 

Měla jsem toho dost a projít tou věcí nepřipadalo v úvahu. Panikařila jsem chtěla jsem aby ta věc zmizela. Už jsem skoro brečela a doufala ,že je to jen sen ,ale nebyl. Hlas zněl naštvaně a naléhavě čím dál tím víc a nutil mě se přiblížit k tomu.

Můj dech byl splašený ,jako bych právě uběhla maraton. Srdce jsem měla až v krku a hruď staženou ,jakoby mě narvali do korzetu.

V tomhle stavu jsem tam byl možná i celou hodinu. Už jsem  byla úplně vymletá a kolo přede mnou mě přestalo tolik děsit a začalo mě spíš zajímat. Pomalými a nejistými kroky jsem se začala přibližovat. Nejdřív jsem se toho chtěla dotknout ale ruka mi zmizela v neznámu. Uskočila jsem o kus dál. Opět mi trvalo než jsem sebrala odvahu se přiblížit. Tentokrát jsem tím pomalu prošla celá. Ale hned jsem toho začala litovat. Svět se se mou zatočil a já radši zavřela oči. Cítila jsem kolem sebe jemný vánek a když ustal otevřela jsem oči. 

,,Kde to jsem?" žasla jsem úžasem nad budovou stojící přede mnou.

Bylo mi tu to povědomé. Kdybych se tady neocitla průchodem skrz cosi kulatého ,řekla bych ,že už jsem tu byla.

Přede mnou stál obrovský palác. Byl celý bílý, trouchám si říct ,že je z mramoru ,i když nemám tušení jak mramor vypadá a k čemu se používá. Plácla jsem se do čela a zasmála se. Palác měl několik křídel a každé to křídlo mělo jednu velkou a několik malých věžiček. 

Já stála na zahradě a za mnou byla zavřená brána, tudíž mi nic nebránilo jít se porozhlédnout. 

Procházela jsem zahradou a obdivovala tu nádheru, ale čím víc jsem toho objevovala ,tím víc jsem měla pocit ,že to tu znám. 

V zahradě panoval až strašidelný klid.Nechala jsem se unášet tím klidem, až mi docvakla jedna otázka ,,Jak se dostanu zpátky" z toho šoku jsem neměla tušení jak zní ta blekotanice ,kterou musím říct. Opět se mě zmocnila panika a já se schoulená v klubíčku posadila pod strom a potichu brečela. ,,Že já pitomec jsem do toho vůbec lezla!!" začala jsem se vztekat.

Už jsem tady seděla možná i několik hodin. Neměla jsem ponětí o čase. Začalo se stmívat a trochu se ochladilo... trošku hodně se ochladilo. Netrvalo to ani pár minut a už jsem drkotala zuby.

Pořád jsem tam seděla v tý zimě a začala jsem být čím dál tím víc unavená a tak jsem si lehla a usnula. 

Nebyl to ale klasický klidný spánek, tenhle byl až moc hluboký a až smrtelně klidný...