Two lives

|| 6.kapitola ||

Pohled Alexe 

  Hned se mi objevilo temno před očima, poslední co jsem vnímal bylo tiché praskání...jakoby od ohně.  

V životě jsem se necítil hůř. Bolela nebo spíš doslova mi třeštila hlava ,že jsem myslel ,že mi vybouchne. Mé tělo bylo celé rozlámané a byla mi strašná zima. Ležel jsem dál, tam kde jsem byl neschopný se pohnout. 

Po nějaké době začala bolest ustupovat a já se konečně mohl trochu soustředit na okolí. Byl jsem ve... vězení? Ale ne tom našem klasickým. Tohle vypadalo jako ze středověku, kamenný, vlhký, se mřížemi místo zdi.

Čekal jsem jestli někdo přijde ale nikdo nešel. Pokusil jsem se zvednout, šlo to těžce ale po chvilce namáhá se povedlo. Opřený o zeď jsem se došoural k mřížovým dveřím, zalomcoval jsem s nimi tak jako to dělali ve filmech. Doufal jsem v něčí příchod ale nikdo nešel, tak jsem si sednu zpátky.

Až teprve teď na mě začala doléhat celá ta situace a já začal zmatkovat. Cítil jsem se kdybych nemohl dýchat a vše kolem mě bylo děsivé....prostě strach. Snažil jsem se dýchat zhluboka abych se uklidnil. ,,Výdech......Nádech......Výdech.....Nádech" opakoval jsem si. Opravdu mě to začalo uklidňovat. 

Musel jsem pryč. Chodil jsem pořád okolo mého vězení a hledal sebemenší naději na útěk.

Už mě boleli nohy a taky se mi točila hlava. Sesunul jsem se podél zdi a dal si hlavu do klína. Bůh ví proč, začal jsem myslet na Miu. Viděl jsem před sebou ten její úsměv a slyšel její smích. Byl jsem hrozně rád ,že u mě nezůstala, byla by tu teď taky.

Musel jsem usnout ,protože místo sedu v klubíčku na zemi jsem ležel v klubíčku na zemi. Byla fakt hrozná zima, v téhle pitomý cele nebyla ani debilní postel, takže jsem celou dobu musel být na zemi. Už mě to tu fakt štvalo, začal jsem vší silou lomcovat dveřmi a neměl jsem v úmyslu přestat.

Najednou se dveře otevřely. Koukal jsem na to jako kdybych viděl ducha. Má odvaha byla ta tam a nejradši bych se schoulil do klubíčka a dělal ,že tu nejsem. 

Sebral jsem vše co mi zbylo z mé odvahy a udělal krok dopředu ,a druhý ,a třetí..... Objevil jsem se na dlouhé kamenné chodě, která měla z obou stran po celé délce stejné dveře ,ze kterých jsem teď vyšel. Na konci jsem viděl schody. Vydal jsem se tedy k nim tichý jako myška a ostražitý jako zajíc.

Točité schodiště bylo dlouhé, pomalu jsem si začínal myslet, že i nekonečné.

Konečně! Konec schodiště. Opatrně jsem vykoukl, abych měl přehled kde kdo je. 

,,Tady snad chcípl pes" řekl jsem si pro sebe.

Stále ostražitý ale ne už tak tichý jsem se vydal vstříc svobodě. Už jsem nebyl v ohavných kamenných chodbách. Tady to vypadalo spíš jako palác laděný do červené. Vše co šlo bylo červené ,až jsem začal přemýšlet jestli to já nemám něco se zrakem a nevidím červeně. 

Uslyšel jsem kroky. Co teď??!! Začal jsem zmatkovat a vlez do nejbližších dveří aniž bych si zkontroloval ,jestli tam někdo není. Rychle jsem je za sebou zabouchl a svezl se po nich. Teprve teď jsem si všiml kluka asi v mém v věku jak na mě posměšně kouká.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------