I'm not crazy, my reality is just different than yours!

7. ,,Nevím, co mám dělat."

Doběhla jsem před menší dřevěný srub uprostřed lesa a proměnila se zpět na člověka. Z pod rohožky jsem vyndala klíč a odemkla.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Otevřela jsem okno a porozhlédla se. Menší gauč a televize. Stůl a dvě židle.

Kuchyň a schody nahoru do patra. Tam je koupelna a ložnice. Vše co potřebuju. Posadila jsem se na gauč a schovala obličej do dlaní.

,,Udělala jsem dobře, kdybych zůstala, ohrozila bych je, a hlavně, neznáme se tak moc dobře na to, abych se jim mohla svěřit s tímto."

Tiše jsem mumlala a nevnímala okolí. Z přemýšlení mě vytrhl hluk před srubem. Prudce jsem se postavila a z pod sedačky vyndala dýku.

Pomalu jsem vykoukla z okna ven a ztuhla. Před domem stáli dva muži v oblecích a v rukou třímali zbraně.

Opodál stála dvě terénní auta. Zamračila jsem se a pak pocítila slzy, stékající po mé tváři. Z jednoho auta vystoupila Natasha.

Zamračila jsem se a potichu se dostala ke schodům. Ve chvíli, kdy jsem si připravovala plán ,se rozrazily dveře a v nich stáli ti muži.

Rychle jsem vystartovala nahoru do patra. Schovala jsem se v ložnice a zabarikádovala dveře. Otevřela jsem okno a vyskočila ven.

Tiše jsem dopadla na zem a vyběhla do lesa. Nenáviděla jsem ty chvíle, kdy jsem utíkala od lidí, které mám aspoň trochu ráda.

Jenže bych jim ublížila. A to nesmím dopustit. Proměnila jsem se a co nejrychleji běžela pryč. Jediné a poslední místo, kde bych se mohla schovat, je jeskyně zde v lese.

Za sebou jsem uslyšela vrčení motoru a křik lidí. Se zavrčením jsem se mohutně odrazila od spadlého stromu a běžela co nejrychleji pryč.

Do nosu mě udeřila vůně vanilky a já zakolísala. Zakopla jsem o kámen a kutálela se dlouhou dobu, než jsem se zastavila o strom.

Jsem tak vyčerpaná. Potřebovala bych spánek, ale nesmím usnout. Postavila jsem se na vratké nohy a zavrčela na skupinu lidí přede mnou.

Otočila jsem se abych utekla, ale za mnou stálo několik dalších lidí. Stáhla jsem uši k hlavě a vystrašeně se rozhlédla okolo sebe.

Prudce jsem se otočila na Natashu, která se moc přiblížila. Bolest, co mi v tu chvíli vystřelila ze žeber, mě na chvíli omámila.

Sklopila jsem hlavu a zhluboka se nadechla. Musím se uklidnit. Zavrčela jsem a pocítila tíhu na hrudi.

,,Ne!"

Zavrčela jsem nelidským hlasem a ustoupila. Zavrtěla jsem hlavou a začala pochodovat sem a tam.

Nesmím jí to dovolit. Nesmím jí dovolit mě znovu pohltit.Nesmím...

Ležela jsem na zemi ve své lidské podobě. Okolo mě byla naprostá tma a pod sebou jsem cítila chladivý kov.

Vyděšeně jsem sebou trhla a zvedla se do sedu. Byla jsem v kleci, v té, do které jsem jí zavřela.

,,Ne."

,,Ale ano, má milá. Tvá snaha nevyšla."

,,Prosím, neubližuj jim."

Zasmála se a vycenila tesáky. Drápem přejela po železných mřížích a přešla do místa, kde bylo aspoň trochu vidět.

Její zlaté oči doslova zářily zlostí a ostré drápy klapaly o zem při každém jejím kroku. Smích, vycházející z její tlamy, se mi zařezával jako nože do masa a drásal mou lidskost.