John se podíval na Sherlocka, který rošťácky skočil na postel. ,,Tohle nejde Sherlocku." Sherlock se na něj zmateně podíval a chytl ho za ruku, ale John se vysmekl a zakroutil hlavou. Odemkl dveře a šel do pokoje za Jenny. Detektiv sebou praštil na polštář a po tváři mu stekla slza. Nechápal to, myslel že by z toho mohlo něco být, ale zřejmě si to John rozmyslel. John zatím v obýváku poslouchal nějaký nudný příběh z obchodu, co mu vyprávěla Jenny, a smál se u toho, jako by Sherlock neexistoval.
,,Jdeme do kina." Zběžně zavolal do by bytu John, když s Jenny opouštěli Sherlocka. Ten byl zatím u sebe v ložnici a pletl ponožky. Dělal to vždycky, když podle něj nebylo něco tak, jak by mělo být. Procházel Johnův notebook a hledal něco, ani nevěděl co, prostě něco.
Večer John otevřel domovní dveře, a než vešel dovnitř, Sherlock už byl u něho a v ruce svíral lžičku. ,,Johne, jsi opravdu tak velký idiot, nebo nevidíš, že tě miluju?" John zůstal ve dveřích stát s otevřenou pusou a zpoza jeho ramene se objevila Jenny, která nebyla ani tak překvapená jako naštvaná. Z očí jí šlehaly blesky na všechny strany, a kdyby mohla pohledem zabíjet, Sherlock by byl mrtvý ve chvíli, kdy by na něj upřela zrak. Sherlock se zarazil, ale nezastavilo ho to v tom, aby si z kapsy vytáhl druhou lžičku. ,,Podívej se, možná ti přijde, že je třeba jenom jedna lžička, ale kdyby jsme jednu dali pryč, zítra při obědě zjistíme, že jsou třeba obě. Nemůžu zůstat bez tebe. Nestačím na všechno sám. Co má ona, co já nemám?!" John se díval do země a pak se rozpačitě podíval na Jenny ,,Vagínu?"
