Family 4

Chapter - Seven - Happy B... I. part

Chapter - Seven - Happy B... I. part

Probudila jsem se, bylo mi zvláštně, měla jsem z něčeho strach, neměla jsem z něčeho dobrý pocit, prostě mi bylo těžko. Nakonec jsem se dokopala k tomu, abych vůbec vstala z postele. Podívala jsem se na nástěnné hodiny, které mi prozradily, že je přesně půl jedné odpoledne. Převlékla jsem se do krátkých, pohodlných šatů, když jsem otevřela dveře od pokoje, praštila mne do nosu lehká osvěžující vůně. Sešla jsem schody a sledovala, co se děje dole.

Elena seděla na sedačce a přepočítávala rudé růže, kterých bylo vážně požehnaně. Damon popíjel bourbon, přišlo mi, jako by jí kontroloval. Stefan se jen díval z okna.

"Otevřeli jste si snad květinářství?" nechápala jsem. Damon mne zaregistroval a pozvedl obočí."No, naše kytky to nejsou. Stále chodí nové..."

"Už jich je sto třicet," prohlásila Elena a nechala je položené na sedačce, rychle se přemístila přede mne a silně mne objala. "Všechno nejlepší..."

"El, víš, nějakou dobu už mé narozeniny neslavím, asi tak sto čtyřicet pět let, plus mínus," počítala jsem, stejně jsem to určitě spočítala špatně.

"Ale neblbni, je to přesně..." Chvíli uvažovala, málem počítala na prstech.

"Sto šedesát šest," skočil jí do toho Damon, ohlédla se za ním, vypadala naštvaně, takže asi o všem věděla.

"Eleno, jestli se jedná o to, co se v noci stalo, nezavolali jsme tě..." Damon prudce zavrtěl hlavou a třeštil na mne své oči, Stefan vypadal podobně. "Děkuju za přání!" vyjekla jsem, "nejsou ty kytky úžasné? Kdo je poslal?" zajímala jsem se na poslední chvíli, než mě zamorduje vlastní bratr.

"Tereso, co se stalo?" zeptala se mne, když jsem si čichala k jedné z růží, naschvál jsem se píchla jedním trnem.

"Au, sakra!" zanadávala jsem si a přiložila si prst ke rtů. "Víš, že nesnáším pohled na krev," zasmála jsem se. To už se Damon plácl do čela.

"Co se stalo?" vyjela na mne.

"Ehm... Zabila jsem Tylerovu mámu," vyjekla jsem. No co, udělala jsem to, zabila jsem mu mámu. Nelžu. Elena se na mne chvíli nechápavě dívala.

"Stejně to byla kráva," pronesla. Nechápavě jsem se na ni dívala, celá místost ztichla, i Damon na ni koukal, jako by právě spadla z velké výšky, Stefan to stále rozdýchával.

"Zabila jsem člověka, Eleno, zabila jsem starostku tohoto města... Tylerovu mámu," připomínala jsem ji.

"Počkej, chceš, abych byla naštvaná? Pokud ano a je to tvé narozeninové přání, tak budiž," pozvedla ramena a postavila se zpátky.

"Damone, totálně jsi ji zkazil!" vynadala jsem mu. "Pokud si lámete hlavou, kolik těch růží ještě přijde, tak přesně třicet šest," oznámila jsem jim. Stefan se rozesmál."Ty sis je poslala sama?"

"Ne, kreténe," protočila jsem oči, "ale pokud alespoň trochu uvažuješ, tak ti musí být jasné, že jich přijde sto šedesát šest." Jak jsem si myslela, do hodiny jsem měla v obývacím pokoji sto šedesát šest růží. Od neznámého ctitele zřejmě, měla jsem tři tipy. Kol, Nik, nebo Silas. Ano, od samých mírumilovných a rozhodně ne nebezpečných lidí.

"Od koho to sakra může být?" lámala si nad tím hlavu moje kamarádka."Možná ti je poslal Klaus, na usmířenou?" uvažoval Stefan, tím si vyžádal od Damona zhnusený pohled.

"O tom pochybuju, nenávidím mě." Ano, budu doufat, že to byl Klaus. "Mimochodem, kde je ta krabička, co mi přešla k prvním květinám?" náhle jsem si vzpomněla."Ty kytky nepatří tady k těm, jsou jiné, máš je ve váze v kuchyni, je u toho i ten dárek, já to neotvírala," řekla okamžitě.

"Dostala jsi znovu ten modrý prsten," vyhrkl černovlasý upír.

"Damone!" spustil Stefan i Elena unisono. Ten jen pokrčil ramena, nijak jsem to nekomentovala. Takže Kol mi poslal znovu prsten a tam ty kytky, tím pádem tyto poslal někdo jiný, stále doufám, že to byl Klaus. Určitě to byl on, a jako správná přítelkyně se mu za ně poděkuju.

"Rozhodla jsem se, zítra pojedu za Lexi, slíbila jsem jí, že s ní procestuju svět, navíc jsem se jí ani neomluvila, na chvíli s ní budu a potom přijedu," oznámila jsem jim s poklidem."Lexi?" zopakoval jméno kamarádky Stefan. "Vždyť ani nevíš, kde je..."

"V dnešní době již existují takové malé krabičky, něco jako vysílačky, akorát mají větší vzdálenost," zasmála jsem se. "Teď skočím za Kolem," šeptla jsem a rozešla se směrem do kuchyně, kde jsem uviděla květiny ve váze a u toho malou krabičku. Otevřela jsem ji, opravdu v ní ležel prsten ve tvaru kytky s modrým kamenem, prsten od původní čarodějky, první prsten, který byl vyroben. Otřásla jsem se nad představou, že něco za vzácného držím ve své ruce, že mi něco takového dal bratr mého přítele. Nevím, co je horší, že si myslí, že jsem se s ním rozešla, nebo že mu ten dárek musím dát zpět. Nemůžu si to nechat.

"Nad čí přemýšlíš?" zeptala se mne Elena, která přišla za mnou.

"Musím mu to jít vrátit, nemůžu si to nechat," zavrtěla jsem hlavou a sametovou krabičku zavřela. Elena si odkašlala.

"Hele, ještě jsem ti nedala svůj dárek," zamračila se na mne. Zasmála jsem se.

"Nemusela jsi mi nic dávat," komentovala jsem to okamžitě, ona jen pozvedla ramena a podala mi náramek, na kterém byla kotvička.

"Znamená to naděje," mrkla na mne a šla pryč. Chvíli jsem si s ním hrála a nakonec si ho připnula, teď musím jít vyřídit důležitou věc.

***

Minulou kapitolu jste vážně super komentovali, doufám, že to vydrží... :o)