Family 4

22

Chapter - Twenty-two - Murder

"Řekni," odmlčela jsem se a dívala se pronikavých hnědých očí jednoho muže, před pár minutami jsem ležela na cestě a čekala na auto, lépe řečeno na řidiče a další pasažéry, které bych mohla okrást o krev a nechat jejich těla pohozené na kraji lesa. Přiznávám, měla jsem v sobě nějaký ten alkohol, "řekni mi, jsou všichni muži tak tvrdohlaví, jako on?" nadzvedla jsem jedno obočí a čekala na mužovu odpověď.

"Proč se nemůžu hýbat?" nechápal, všimla jsem si strachu, který se v těch hnědých duhovkách leskl. Vlastně to byl mladý kluk kolem dvacítky.

"To je moje kouzlo mé osobnosti, každého na místě zmrazí," uchechtla jsem se. "Odpověz na otázku, jsi tvrdohlavý?" křikla jsem po něm. "Jasně, teď tvrdohlavě mlčíš!" dupla jsem nohou."Já-já nevím," zavrtěl hlavou.

"Chce, abych byla úplně někým jiným, ale já se kvůli němu nechci měnit, chápeš? Chci zůstat taková, jaké jsem, ne být jeho hračka. "Nechce, abych se vystavovala nebezpečí, protože on je silnější a chce udělat vše za mě, ale já mám právo na to zabíjet, jak chci!" nasupila jsem se, točila se mi hlavě a vím, že jsem neuvažovala reálně.

"Zab-bíjíš?" zakoktal se. Lehce jsem přikývla.

"Jo, ale nevadí mu, když zabíjím lidi, to mu je jedno, ráda zabíjím," přiznala jsem mu, "je to moje přirozenost, nejsem, jako můj bratr, který z toho má výčitky," pohodila jsem rukama. Vytáhla jsem ze své malé taštičky přes rameno kovovou placatku a pořádně se napila."Jsi hodně opilá," špitl.

"Jako ďas, takž to bude pro tebe ještě horší," skolila jsem hlavu dolů.

"Ty mě chceš zabít?" Přitakala jsem mu lehkým zabručením, zvedla jsem k němu své oči a obtočila své ruce kolem jeho krku.

"Jak se jmenuješ?" zašeptala jsem mu do rtů.

"Stephan," prozradil mi, odfrkla jsem si.

"Stephane, víš, co je na všem nejhorší, že mi předhazuje, že miluju jeho bratra!" posteskla jsem si, "ale já ho nechci," protočila jsem oči. "Co mám dělat?"

"Měla by sis zajít k psychiatrovi," poradil mi spěšně. Rozesmála jsem se, ano, já se smála.

"Nebuď takový, nebo budu ještě horší, než můj bratr, když se neovládá a to nechceš vidět." Nahlas polkl, jeho blonďaté vlasy málem stály hrůzou. "Moje rodina si myslí, že jsem vypnula emoce, a jsem stejná mrcha, jako v roce 1888, ale jsem ještě horší, chce se mi zabíjet vědomě. A to nejhorší, co jsem provedla, jsem ještě neřekla, je to jenom mezi mnou a bratrovým dvojníkem." Sedla jsem si zpátky na studenou zem a opět se napila, tekutina mi sklouzla do krku a já se cítila ještě hůř. "Nechala jsem oživit otce, který je teď bůh ví kde, ale někde blízko tohoto místa..."

"Prosím, nikomu nic neřeknu, jen mě pusť." Pohlédla jsem na něj.

"Tak si běž," pokynula jsem mu. Otočila jsem se, běžel ke svému černému autu, jako o závod, rychle jsem se vyškrábala nohy a jedním pohybem jsem ho připlácla na dveře. Zaklonila jsem hlavu a poté zaťala své zuby do jeho krční tepny, velice surově a hladově. Netrvalo mi dlouho ho zabít, jeho tělo se sesunulo na zem, cítila jsem, jak mi po bradě tekla krev, neutřela jsem jí. Tělo jsem nechala tak, jak spadlo a pomalým tempem šla domů, bylo to kousek, hlavně, když jsem to vzala přes les. Všude se svítilo, prudce jsem otevřela dveře a ocitla jsem se v chodbě, kde nikdo nebyl, ale svítilo se.

"Zajímalo by mě, kdo zaplatí účet!" zařvala jsem a pokračovala poněkud vratkou chůzí do obýváku, kde už strašili snad všichni obyvatelé tohoto domu. Bohužel jsem Elenu viděla dvakrát a myslím, že to nebyla chyba alkoholu. "Katherine," přecedila jsem skrz zaťaté zuby.

"Bože můj," pronesla Lexi a šla blíž ke mně, "ty jsi do toho úplně spadla." Sledovala mne, uvědomila jsem si, že svou dnešní před večeři mám zřejmě stále na svých ústech.

"Damone, buď užitečný a nalij mi trochu bourbonu," rozkázala jsem mu a sedla si do křesla. "Rychle!" popohnala jsem ho, ale on místo toho přišel blíž ke mně a snížil se do dřepu, vpíjel se mi do očí.

"Alkohol už nedostaneš, a řekl bych, že tvoje emoce nejsou vypnuté, jinak by ses nepotřebovala opíjet," zhodnotil situaci.

"Já jsem tak vypnutá, až by ti z toho mohlo být špatně, kdybys věděl, jak jsem vypnutá," zakoktala jsem se na každém druhém slově a navíc ani nevím, jestli jsem neřekla úplnou ptákovinu. Nezaregistrovala jsem svého druhého bratra, do té doby, než mě držel v náruči. "A ty, a ten tvůj dvojní mi už taky lezete na nervy," přiznala jsem mu. Lehce přikývl s úsměvem na rtu.

"Jsem si toho vědom... Teď ale lezeš na nervy všem ty, malá sestřičko," mrkl na mě a nesl mne po schodech nahoru. Přiblížila jsem se k němu a zašeptala mu: "A to je jenom začátek, udělala jsem něco horšího, až zjistíš co, tak mě zabiješ..."