Family 4

28

Chapter - Twenty-Eight What do you expect?

"Co ode mě očekáváš? Že zapomenu na to, že máš dítě s nějakou holkou?" povytáhla jsem jedno obočí a sedla si na postel. Mlčel, jen se na mne úpěnlivě díval. "Teď mlčíš," odfrkla jsem si a položila se do měkkých peřin.

"Neměl jsem to dělat..." Hrdelně jsem se zasmála a promnula si oči.

"Ale ne, pán tvorstva přiznal, že něco neměl dělat. Taková potupa, stává se z tebe pěkná měkkota," vyčítala jsem mu. "Když jsi říkal, že mě znáš déle, než jsi myslím... Vlastně jsi mi nikdy neřekl, kdy jsi mě poprvé uviděl, vím, že to nebylo v Grillu, nejsem padlá na hlavu," šeptla jsem do ticha.

"Poznal jsem tě v Londýně, 1888. Ty si mě samozřejmě nepamatuješ..."

Londýn, 1888

Pohled Klause:

Seděl jsem na červené sedačce v jednom z Londýnských divadel. Měl jsem sebou společnost, mladou krásnou blondýnu, která zde byla samozřejmě ještě za doprovodu své matky, přeci jenom by se neslušelo, abych šel sám s ní - ještě bych si ji musel vzít.

"Pane Mikaelsone," oslovila mne její baculatá máma, "již jste zajisté slyšel o tom hrozném stvoření, co ničí pověst Londýnu, však?" dívala se na mne roztřepaně.

"Jistě, máte na mysli Jacka Rozparovače," ujišťoval jsem se. Nahlas polkla, jako bych řekl snad neslušné slovo, ohlédla se, jestli mne někdo náhodou neslyšel. Teď se však v mém zorném poli naskytnul někdo jiný, věděl jsem, že mi mladičká Elizabeth něco velice živě vysvětluje, avšak já se díval na někoho jiného. Měla na sobě dlouhé černé šaty, už jsem měl tu možnost vidět jí, pravda - před tím byla tma a její rty zdobila rubínová krev. Zaposlouchal jsem se.

"S tebou je vážně nuda, drahý bratře!" měřila si ho naštvaně a jednu loknu svých černých vlasů si namotala na prst.

"Za to s tebou, je nějaká velká legrace. Říkal jsem ti, ať se s tím šmejdem nestýkáš!" Černovlasý muž jí drtil předloktí, avšak ona se mu dívala přímo do očí, usmívala se na něj s krutou radostí. Vytrhla se mu a rychle odešla.

"...a potom se rozbrečela a utekla," rozesmála se Elizabeth a já znovu začal vnímat. Trochu jsem sebou trhl.

"Omluvte mne, dámy, musím si něco zařídit," zvedl jsem se z křesla a prošel úzkou uličkou, sestoupal jsem po malých schodech dolů a dostal se do velkého předsálí. Nemohl jsem jí najít, bylo zde až moc lidí, a většina žen měla černé šaty, což bylo celkem nešťastné.

"Hledáš mě?" zasmála se zvonivým hlasem.

Mystic Falls, současnost

Pohled Teresy:

"Cože?" vyjekla jsem, v průběhu historky, kterou mi vyprávěl. "To není možné! Jak to, že si na tebe nepamatuju? Pokud jsi mi na sebe vymazal vzpomínky, tak bych si na to přece pamatovala po tom, co mě pokousal ten vlkodlak!" řvala jsem po něm a čelila mu, stála jsem už na svých nohou a netrpělivě se na něj dívala, mu pohrával na rtu pobavený úsměv.

"Tereso, vždycky za výpadek paměti nemůže mé ovlivnění," mrkl na mne spiklenecky, "prostě jsi zapomněla," pozvedl ramena, "i když mě to dosti uráží, abych pravdu řek!" kysele se usmál."Lžeš, nic takového se nestalo..."

Londýn 1888

Pohled Klause:

"Hledáš mě?" zasmála se zvonivým smíchem.

"Vlastně ano," přikývl jsem jí, měla celkem pobavený úsměv, poté se však zarazila.

"Hmm, upír," povzdechla si smutně, "měl jsi to říct hned," povytáhla obočí.

"Tereso! Zlatíčko!" ozval se hrubý mužský hlas, dívka se okamžitě otočila a věnovala mu jeden z nejsladších úsměvů, které jsem kdy viděl, její oči doslova zářily, koukala na něj, jako na boha, obdivovala ho, ne že by ho milovala - jen obdivovala.

"Samueli," vyslovila jeho jméno.

"Představení už za chvíli začne, měla by ses připojit ke svému bratru!" řekl docela hrubě, černovlasá dívka mi věnovala ještě jeden úsměv a poté ladnou chůzí odkráčela. "Poslouchej mě!" pohlédl na mne ten Samuel, měl skoro blond vlasy, statná postava a asi o hlavu vyšší, než jsem já. "Drž se od ní dál, jasné?" vyhrožoval mi.

"To kvůli tobě má vypnuté emoce?" nadzvedl jsem jedno obočí. Zalapal po dechu.

"Jak víš..."

"Roky a roky praxe, pozorování," pozvedl jsem ramena, "nic neznáš lépe, než druh, který tvoříš, ne?"

Mystic Falls, současnost:

Pohled Teresy:

"To ty jsi odehnal Samuela?!" křičela jsem na něj, jako smyslů zbavená.

"Možná," přitakal jsem jí. "Vidíš, nevymýšlím si, znal jsem toho tvého Samuela, myslíš snad, že jsem si ten příběh vycucal z prstu?" uchechtnul se.

"A co očekáváš teď, hmm? Myslíš, že když mi připomeneš další díl mého života - skládačka, tak na všechno zapomenu? Klausi, je konec, chci, abys odešel!" Stál nehnutě na místě.

"Ptala ses, kde jsem tě viděl prvně, odpověděl jsem, teď řekni ty, jak je možné, že na vztah nemáš čas? Co se děje? Potřebuju to vědět!" vyhrožoval mi. Jak směšný je!

"Fajn, Elenin brácha se mě pokusil zabít, nevím proč, stále mi v hlavě leží smrt od mé dvojnice, přinutila jsem udělat Silase něco, čeho budu litovat, někdo mě dneska utopil a v neposlední řadě je samozřejmě ta holka, co zaklepala u mých dveří a oznámila mi, že čeká s mým přítelem dítě," roztekl se mi po tváři úsměv. "Ještě oprava, s mým bývalým přítelem..."