Family 4

42

Všem co napsali komentář k minulé kapitole... mockrát vám děkuju. A tahle kapitolka je věnovaná jen a jen vám! Tak si ji užívejte!

Epilog

Cítila jsem první paprsky, co dopadly na mou kůži, byla to nehorázná bolest, která s přibývajícími vteřinami hlásila mou smrt. Pomyslela jsem si, že možná konečně najdu mír, i když si ho nezasloužím, zřejmě bych si zasloužila věčná muka, věčně stát... Prásk, někdo mě svíral v náruči, tedy spíš se mnou bouchl o zem, otevřela jsem oči.

"Ještě není tvůj čas, lásko," šeptl mi do ucha Klaus. "Ještě ne," zavrtěl hlavou. Okamžitě jsem se snažila vymanit z jeho ocelového sevření, i když mi to nebylo nic moc platné, jednoduše mě přišpendlil k parketám.

"Pusť mě!" přecedila jsem skrz zaťaté zuby. "To už snad musím mít i povolení od Původních, abych mohla spáchat sebe vraždu?" Klaus se na mne zeširoka usmíval.

"Na chvíli si zdřímneš, jo?" zamrkal na mne, svraštila jsem obočí, nechápala jsem, co tím myslí, o pět vteřin jsem však všechno pochopila, jedním škubnutím mi zlomil vaz...

***

Zamžourala jsem do potemnělé místnosti, chtěla jsem si promnout oči, avšak to nebylo možné. Seděla jsem na židli, byla jsem k ní převázaná, ruce jsem měla svázané.

"Klausi!" zařvala jsem. "Klausi!" opakovala jsem jeho jméno jako kolovrátek. Byla jsem v pokoji, kde jsem nikdy před tím nebyla. Všechna okna byla zatažená, vlastně tato místost byla naprosto vyklizená, najednou jsem uslyšela kroky, ve dveřích už ležérně stál on, ten hajzl, co mne k té židli zřejmě přivázal. Něco svíral ve své ruce.

"Můj prsten," zadrmolila jsem, byl to ten, co mi dal Kol. Nahlas jsem polkla.

"Víš, myslel jsem, že jsi řekla, že ho nosit nebudeš," měřil si mne pohledem a šel blíž ke mně.

"Co si myslíš, že děláš?" vyjela jsem na něj, lehce se pousmál, pozvedl ramena a dřepl si.

"Nechci, aby ses zabila..."

"A co si myslíš, že jsi? Je to můj život, ne tvůj, a když řeknu, že chci zemřít, tak zemřu!"

"Já jsem alfa, nezapomínej, lásko," pozvedl jedno obočí a lehce mne pohladil po tváři.

"A ty zase pro změnu nezapomínej, že já nejsem pes, lásko!" vrátila jsem mu jeho tón. "Co kdybys mi můj prsten vrátil?" nadhodila jsem. Klaus se zasmál.

"Ne, chtěla ses zabít, což je taková neposlušnost, víš... Zlobivé holčičky nedostávají krásné prstýnky," sladce se na mne usmál.

"Pusť mě," trhla jsem sebou trochu. Ihned zavrtěl hlavou.