The Demigod Association // Percy Jackson

Provinilost

Percy si sedl na postel, která mu byla Silenou přidělena, a zhluboka vydechl. Šel s ní a s Beckendorfem k Piper domů, aby jim vysvětlili, co se stalo a ujistili je, že jsou v pořádku. Místo toho našli umírajícího Lea na zemi v Thaliině pokoji a chladný pach smrti, který tam zůstal po pachateli. Jakožto agent Outery si nedovoloval moc hádat, ale dal by skoro krk za to, že to měl na svědomí jejich starý známý Edwards.

"Co se děje?" ozvalo se vedle něj. Zvedl hlavu a setkal se se starostlivým pohledem Rachel Elizabeth Dareové. Hleděla na něj svýma velkýma zelenýma očima a on musel pohledem uhnout, protože jej nedokázal ustát. Něco ho na tom, jak se na něj dívala, znervózňovalo.

"Nic," zavrtěl hlavou. Věděl, že mu chce Rachel nabídnout pomoc, ale on ji nechtěl. Chtěl najít toho, kdo ublížil jeho přátelům a na místě ho zabít. A byl si jistý, že s tím by mu Rachel nepomohla.

"Percy, nelži mi." Rachel si sedla vedle něj a donutila ho, aby se na ni podíval. "Plánuješ jít a toho chlapíka najít, viď?"

Zaťal pěsti. "Někdo se pokusil zabít Lea a unesl Jasona s Piper. To přece nemůžu nechat plavat."

"Já to chápu," řekla tiše. "Ale nemůžeš kvůli tomu umřít."

"Ale nemůžu nechat umřít ani je."

Naklonila se k němu tak blízko, že se skoro dotýkali špičkami nosu. Viděl zblízka každou její pihu, každou jizvičku na bradě, každou hnědou skvrnku v jejích zelených duhovkách. Zasekl se mu dech v krku a musel polknout, aby ho uvolnil. Co se to jen s ním...?

"Percy," zašeptala Rachel pouhé centimetry od něj. "Jsi hrdina, ale musíš být opatrný. Nechci tě ztratit."

Obklopilo je ticho, rušené jen jejich zakrývanými dechy. A pak, zcela spontánně a nečekaně, se jeden z nich pohnul — nebo oba zároveň — a jejich rty se spojily. Racheliny rty byly měkké a teplé, trochu drsné od suché kůže, ale zároveň ho vítající s takovou vřelostí, že ho to zaskočilo. Dlouho jí polibek nevracel, jen zaraženě seděl na místě, než jí položil ruce na ramena a lehce ji odtáhl dál od sebe.

"Percy —" vydechla.

Percy se náhle cítil, jako by měl zvracet. Nešlo ani tolik o jejich pusu, jako o ten dusící pocit viny, jako by někoho podváděl. Sklopil hlavu a odvrátil od ní tvář, aby neviděla jeho výraz. Nejspíš by ji ranil.

"Co se děje?" ptala se měkce. "Bylo to špatný? Stačí říct a já —"

"Ne, já..." dostal ze sebe Percy přerušovaně, "nebylo to nijak špatný a ty jsi neudělala nic špatně. Jen... jsem zmatený, to je vše."

Přikývla, jako kdyby mu viděla do hlavy. Ale něco na jejím výrazu mu napovědělo, že o Annabeth ví a že chápe jeho provinilost. Annabeth byla mrtvá. To věděl a s tím se smiřoval posledních šest let. Ale přesto ho nikdy ani koutkem mysli nenapadlo, že by kdy líbal jinou dívku. Annabeth byla jeho a on její — z toho se člověk špatně vymotává, i když druhá strana už nežije.

Usmála se na něj a natáhla k němu ruku. "Leo je už vzhůru, chceš s ním mluvit?"

Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalu sklánělo k obzoru, ale to bylo tady v podzemí úplně jedno. Na trhu byla denní doba irelevantní. Vypadalo to tu tak jako tak stejně. Zde čas nehrál roli, nekonala-li se tedy zrovna aukce.

"Dnes se tu ani neobjevil," řekla Silena, když se se zklamaným výrazem vrátila. Nechala za sebou spadnout závěs Tanyina obchůdku a povzdechla si. Kdyby se jim podařilo zabít Edwardse už v noci, nic z toho by se nestalo. Nevědomky si začala celá frustrovaná kousat palec, dokud jí kolem ramen nehodila Clarisse ruku a konejšivě jí nestiskla paži. 

"Najdeme ho," slíbila. "Máme Hawka. Jak to vypadá?"

Chris dokončil procházení Tanyinými záznamy pořízené pomocí duhy Iris a zamračeně si povzdechl. Nikde to nehlásila, ale dokázala s mocí své matky pracovat v mnohém lépe než bohyně sama. Byla jednou z nejmocnějších polokrevných vůbec, protože její matka i dědeček byli bohové. Silena odhadovala, že to byl možná důvod, proč se jí Zeus pokusil tenkrát zabít a proč se stáhla na neutrální plochu černého trhu.

Tanya odhrnula závěs a vešla dovnitř. Její jizvy v Chrisovi stále vzbuzovaly smíšené pocity. Na jednu stranu se snažil dělat, jako že o nic nešlo, na druhou stranu mu to připomínalo, jak bezcitní bohové můžou být. Dívka se usmála. "Odcházíte?"

"Díky za všechno, Tanyo," poděkoval Chris a zvedl se. 

"Zase se ozvěte," vyzvala je Tanya mile. "A pozdravujte Sola."

Chris přikývl, ale vyhnul se jejímu pohledu. Od té doby, co s Willem začala chodit, se jí nemohl podívat do očí přímo. I po tom, co se rozešli. Bez dalšího slova vyšel ven a dívky ho zmateně následovaly. Poslední, co viděl, byl Tanyin neměnný úsměv. Jistě ji bolelo o svém bývalém příteli mluvit, ale stejně to dělala.

"Hawku, jsi v pohodě?" ptala se Clarisse opatrně. Podíval se na ni a viděl v jejích očích starost. Ovšemže si všimla, že je něco špatně. Vždycky si takových věcí všímala.

"Jo, nic to není," mávl rukou unaveně.

"Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš," kývla chápavě. "Ale pokud chceš, můžeš, jsme tu pro tebe."

Vděčně se pousmál, ale tohle nebylo něco, o čem mu příslušelo mluvit. Byl na Tanyu možná trochu naštvaný. Ne ani tak kvůli tomu, že s Willem něco měla, spíš kvůli tomu, že se přes to nejspíš ještě nepřenesla. Když na ni před dvěma lety Zeus srazil blesk a zapálil dům, kde bydlela, byli už s Willem rozděleni. Přesto si vzal na starost její léčbu a zachránil jí život. Nějaký polobůh ji možná vytáhl z plamenů, ale nebýt Willovy péče, zemřela by na následky popálenin.

Cítil se špatně vůči Willovi, protože on to bral jako povinnost lékaře. Nedělal to pro ni, protože k ní choval nějakou zvláštní náklonnost, jak si Tanya nejspíš myslí. A to, co viděl v noci, ho o tom jen přesvědčilo.

Procházel kolem ošetřovny, když zevnitř slyšel hlasy. Chtěl se podívat a zeptat se, jak na tom Nico di Angelo byl. Když ale chytil kliku, nahlédl skrz mezeru pootevřených dveří a viděl to. Ten způsob, jakým se na Hádova syna díval. Jak se červenal. Jak se usmíval. Jak ho držel za ruku. Takhle silné a upřímné pocity u svého přítele po dobu, co chodil s Tanyou, neviděl ani jednou. Nechtěl, aby jeho klid duše narušila Tanya svou vtíravostí.

Clarisse se na něj ještě chvíli úkosem dívala, než si odfrkla a pokrčila rameny. Pak prakticky narazila do Sileny, která se zastavila uprostřed kroku a zírala před sebe.

"Angie?" oslovila ji měkce. "Děje se něco?"

"Sice tu není Edwards," řekla pomalu, "ale vidíte to, co vidím já?"

Oba se zadívali jejím směrem a během chvíle zahlédli, o čem mluvila. Byl to muž. Naprosto obyčejný, nijak nevynikal, a přesto upoutal jejich pozornost. Rovný nos, široké rty, velké oči, olivová pleť — to nebylo tak neznámé. Byl to...

"Sabastian Andreas," vydechla Silena.

"A máme tě," zamumlal Chris s úsměvem. Malým gestem ruky jim naznačil, aby se rozdělili, než sám vyrazil k němu. Tentokrát jim neuteče.