The Demigod Association // Percy Jackson

Sny

Rachel dostala prázdný pokoj nedaleko Piperina a Hazelina pokoje. Byl až podezřele holý, jako by se z něj buď někdo odstěhoval, nebo ještě nikdy nikdo nenastěhoval. Nevěděla, co je smutnější varianta. Možná ta první. Protože to by znamenalo, že byl důvod jejich odchodu.

Sedla si na postel s povlečením v ruce. Piper by jí nejspíš povlékla postel sama, ale Rachel její pomoc odmítla. Otevřela okno, vyklepala z přikrývky a polštáře prach a nastrkala je do povlaků. Bylo měkké, tmavě zelené, posypané vzorem různých květin. Rozhodně si nemohla stěžovat. Hodila si na zem batoh, který měla u Jacksonových. Do svého pyžama se ani neobtěžovala převlékat, bylo špinavé z ulice.

"Nesu ti něco na sebe," pronesla Piper od dveří a usmála se na ni. V ruce držela hromadu oblečení, kterou položila na křeslo a začala probírat. "Vím, že se to k tobě moc nehodí a že se ti to nelíbí, ale snažila jsem se najít nějaký kompromis." Hodila po ní volné tričko a šortky. "Pyžamo. Jinak tady máš převážně sukně, šortky, punčocháče, blůzy. Věřím, že se ti to podaří nějak hezky skombinovat."

Rachel nakrčila nos.

Piper se zasmála. "Zkus to brát jako roli do filmu. Nebo si hraj na agenta FBI. Ty taky chodí v převlecích, pod pseudonymy."

"Máš pravdu," kývla zrzka a prohrábla si krátké vlasy. "Jen si pořád nemůžu zvyknout na tyhle kraťoučký štětiny."

"Vypadá to skvěle," ujistila ji Piper. "Jen asi budeš potřebovat pinety, abys je udržela na místě a neměla vrabčí hnízdo."

"To bych prosila," kývla Rachel. "Nic proti tomu, ale skoro bych se bála, že vytratím nějaké ptáče."

Piper si sedla vedle ní a znaleckým okem prohlédla její vlasy. "I když myslím, že to nakonec nebude tak zlý. Hodně, divoce se ti vlní. Ale nepotřebují přehnanou péči."

"Díky," kývla Rachel. "Ale makeup nosit fakt nebudu."

"Sluší ti," pokrčila Piper rameny. "Nutit tě teda nebudu. Kdybys ale chtěla, naučím tě s tím zacházet."

"Tak třeba někdy," souhlasila Rachel. "Teď jsem ale fakt unavená."

"Chápu," přikývla Piper a zvedla se. "Tak ti nechám trochu soukromí. Koupelna je naproti přes chodbu."

"Děkuju za všechno," vyhrkla Rachel dřív, než za sebou stačila dívka zavřít dveře. "Moc si toho vážím."

"V pohodě," mávla Piper rukou, ale bylo vidět, že ji to potěšilo. "Pro tebe cokoliv, kdykoliv. Dobrou."

Když se za ní zavřely dveře, oddechla si a vzala do ruky pyžamo. Obyčejné tmavě modré šortky a šedé tričko s Medvídkem Pú. To jí vyhovovalo. Sundala ze sebe sukni, kterou jí Hazel půjčila a vklouzla do pohodlného pyžama. Makeup jí pomohla odstranit Piper předtím, tudíž se o sebe už nemusela příliš starat. Zuby měla vyčištěné, umytá taky byla. Zhasla, lehla si na postel a zadívala se do stropu. Do čeho se to namočila?

Tentokrát jí nedaly sny pokoj. Ocitla se ve vstupní hale jejich rodinné vily u pláže. Venku svítilo slunce, pravděpodobně bylo ještě léto. Vypadalo to tu stejně jako vždycky — nábytek z mahagonového dřeva, sedačky s drahými potahy, ručně tkaný perský koberec. Na stolku vedle schodů do prvního patra stál zlatý slon, kterého si pan Dare přivezl jednou ze svých cest. Neměla ho ráda. Vypadal odporně kýčovitě, jako by se chtěl snad předvést svou cenou.

"Nebudete mi říkat, co můžu a co nemůžu!" Z otevřených dveří do hudebního pokoje se ozval rozhořčený mužský hlas. Rachel ho poznala okamžitě — byl to její otec. Tiše se přiblížila ke dveřím a nakoukla do místnosti. Walten Dare se pravou rukou opíral o velké černé křídlo zabírající většinu prostoru, druhou držel u ucha telefon. Stál k ní zády, ale podle držení jeho těla poznala, že je napjatý a vynervovaný. S kým asi mluví?

"Ten blesk je v bezpečí," ujistil osobu na druhé straně. "A na prodej není."

Rachel málem vykřikla rozhořčením. Takže on skutečně ukradl ten pitomý blesk? Kvůli němu se musela schovávat, nosit sukně a stříhat si vlasy? Nejspíš by na něj i skočila, kdyby to nebyl jen sen, který se stejně už udál.

"Moje dcera," řekl po dlouhém tichu, v němž naslouchal druhé osobě. "Když tak hledejte ji. Sbohem."

Sen se proměnil. Stála, nebo spíš se vznášela v obřím sále s dvanácti trůny. Připadala si jako v nějakém antickém chrámu podle sloupů a architektury. Uprostřed místnosti se nacházel kulatý stůl, na němž byly astrologické hodiny. Nepoznala, co ukazují či proč jsou na stole.

Nebyla tu však sama. Na každém trůně seděl jeden člověk, každý minimálně šest metrů vysoký, a ani jeden se netvářil zrovna šťastně.

"Tohle znamená válku," zahřměl muž uprostřed. Tmavé dlouhé vlasy mu spadaly na záda, ruce měl položené na opěradlech a tvářil se rozzuřeně.

"Die, neukvapujme se," domlouvala mu žena pár trůnů od něj. "Válka není řešení. Musíme se spojit a spolupracovat."

"Žvásty už stejně nic nezachrání," namítl jiný muž. "Válka je nevyhnutelná. Cítím ji ve větru."

"Outera dělá, co může," přidal se k ženě muž s trojzubcem. "Dejme jim čas."

"Dobrá tedy." Zeus praštil pěstí do stolu s hodinami. "Mají čas do zimního slunovratu. Pokud se mi do té doby blesk nevrátí, najdu si viníka sám. A během toho vás všechny pošlu na počátky času, bude-li to třeba."

"Když už si ani bohové navzájem nevěří, je konec," zavrtěla Athéna hlavou. "Otče, prosím. Buď rozumný."

"TICHO!" Diův hlas se místností roznesl jako hrom. "To je moje poslední slovo."

Náhle ji obalila temnota a Rachel se ocitla v naprosté tmě. Nevěděla, kde nahoře, kde dole, všechno se zdálo být irelevantní a neexistující. Pak se přímo před ní vynořil stín ve tvaru monstrózní děsivé tváře s planoucíma očima, která se blížila k ní, chystala se ji pohltit —

"Rachel!"

S potlačeným výkřikem otevřela oči a posadila se. Byla zpátky v domě Piper. Před ní na posteli seděl Percy, držel ji za ruku a i v té tmě poznala, že se tváří ustaraně.

"Percy..." Zmateně se rozhlédla. "Co tu děláš? Já —"

"Křičela jsi ze spaní," řekl Percy a stiskl jí ruku pevněji. "Zlé sny?"

Přikývla. Popsala mu, co viděla. Čekala, že se jí vysměje a řekne, že je blázen. On si ji však místo toho přitáhl do náruče a nechal ji, aby se o něj opřela a našla u něj oporu.

"Je mi to líto," zašeptal. "Ale udělám všechno proto, aby se ti nic nestalo. Platí?"

"Platí," přikývla. "A Percy?"

"Ano?"

"Zůstal bys dneska tady se mnou? Stalo se... spoustu věcí. A já mám strach."

Usmál se. "Jasně."

Posunula se ke zdi, aby mu udělala místo. Beze slova si lehl vedle ní, na deku, aby mezi nimi udržel slušný odstup. Nechal ji se uvelebit a řekl: "Dobrou, Rachel."

"Dobrou, Percy."