The Demigod Association // Percy Jackson

Ošetřovna

"Jakápak to krásná tvářička," liboval si Frankie Edwards. Držel Biančinu bradu ve své obří tlapě, prohlížel si ji a krutě se usmíval. Byl obří, i když klečel. A neustálý chlad nebezpečí, který ho doprovázel, jeho děsivost jen umocňoval.

"Nech moji sestru být!" Nico skočil po jeho paži a strhl ji od Biancy pryč. Ačkoliv byl jen desetileté dítě, neprojevil k němu Edwards žádné slitování. Stiskl svou obří dlaň kolem chlapcovy hlavy a mrštil s ním proti zdi.

"Nico!" vykřikla Bianca a rozběhla se ke svému bratrovi. Cestou ale zakopla a rozplácla se na zemi kousek od něj. Doplazila se k němu a obrátila ho opatrně k sobě, aby zkontrolovala jeho zdravotní stav. Lehce zasténal, jak pomalu přicházel k sobě. Po čele mu tekl krvavý proud a v očích měl nepřítomný výraz.

"Ty zvíře!" vykřikla Bianca se slzami v očích. "Jak jsi mohl? Vždyť je to jen..."

"Je to špinavý polobožský spratek stejně jako ostatní," odfrkl si Edwards a postavil se. Podíval se na ně s nechutí a odporem, který v Biance vyvolal vlnu vzteku. Jak se může takhle krutě chovat k dětem?

"Stejně jako jsi ty," dodal Edwards, natáhl k ní ruku a stiskl dlaň kolem její hlavy, stejně jako předtím kolem Nicovy. Zajíkla se, jak čekala, že s ní hodí o zeď. Místo toho však stisk zpevnil a začal jí mačkat hlavu. Vykřikla bolestí. Byl to příšerný tlak. Měla pocit, že jí každou chvílí praskne hlava. Cítila, že každou chvílí zemře —

Pak ale zařval Edwards a Bianca padla k zemi. Mužova uříznutá ruka padla vedle ní. Před ní ochranitelsky stál Nico, přikrčený a zhluboka oddechující. Nějak se mu podařilo sebrat dýku, která visela Edwardsovi u pasu, a zaútočit. Zůstal po něm jen krvácející pahýl na mužově levé paži a obří šrám přes jeho pravé oko.

Bianca využila příležitosti, popadla svého brášku za ruku a rozběhla se pryč. Kličkovali jeskynními chodbami, hledali východ a dělali vše pro to, aby se Edwardsovi ztratili. Neměli tušení, jak dlouho běželi, ale nakonec viděli tmavé schodiště vedoucí pryč. Rozběhli se vpřed, když se náhle za nimi ozval Edwardsův vzteklý řev —

 Probudil se s výkřikem na rtech a studeným potem na čele. Vyletěl do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se na místě, které nepoznával. Bylo to až příliš podobné ošetřovně, akorát nebyla tak moderní a rozlehlá jako ta v Outeře. Byla menší, zdi byly obložené dřevem a ve vzduchu se místo dezinfekce vznášela vůně bylin. Ruka mu sjela k pasu, ale svůj meč ze styxského železa nenahmatal.

Pak mu někdo položil ruku na rameno a Nico málem vyletěl z kůže. Vedle něj stál blonďatý mladík s opálenou kůží a sprškou pih na tváři. Díval se na něj velkýma modrýma očima, v nichž se odrážela starost a laskavost. Byly mu povědomé, ale nedokázal říct odkud —

"To je v pohodě, Nico," řekl mladík jemným tónem. "Jsi v bezpečí. Byl jsi na tom dost špatně, ale už bys měl být v pořádku."

"Edwards," vyrazil ze sebe Nico přidušeně. "Je Hazel v pořádku? Percy —"

"Pšt." Mladík stiskl jeho rameno a sedl si na postel vedle něj. "Jsou v pořádku. Šli se prospat, protože byli unavení. Jestli chceš, dojdu je vzbudit."

"Ne, to je dobrý," zavrtěl hlavou. Mladík se usmál a jemu bylo najednou jasné, odkud ho zná. Ten sebevědomý lesk v očích, ten drobný ďolíček na levé tváři, když se usmál. Vykulil oči a pomalu pronesl: "Will Solace?"

Will se zasmál, ale nebyl to veselý smích. Spíš smutný. "Ty si mě pořád pamatuješ? A to jsme se neznali tak dlouho."

"Jasně, že si tě pamatuju," zabručel Nico. "Byl jsi nejlepší léčitel v táboře, i když ti bylo jenom třináct. A nosil jsi tu modrou mikinu, která ti —" Zarazil se uprostřed věty a uhnul pohledem.

"Která mi co?" postrčil ho Will zvědavě.

"Která ti tak strašně slušela," zamumlal Nico skoro neslyšitelně.

Will na něj zůstal nevěřícně zírat. Pod tím intenzivním pohledem naplnil Nicovo nitro strach, že řekl něco špatně. Jistě že řekl něco špatně. Vždyť to bylo divné. Neviděli se sedm let a jejich jediná celistvá konverzace byla o mraku, u nějž se nemohli shodnout, zda vypadá jako krokodýl nebo závodní auto. Pak nakonec přišel Luke a tvrdil, že to byl jasně Legolas z Pána prstenů. Všichni tři se pohádali a musela je rozdělovat Piper, než se porvali do krve.

"Vážně jsem v ní vypadal dobře?" Will se začervenal a podíval se do země. "Jako měl jsem ji fakt rád, ale... Wow. To si vážně pamatuješ?"

Nico zkoprněle přikývl. "Vždyť to říkám."

"Wow." Will se rozpačitě usmál a začal se drbat v kudrnatých vlasech. "Tak teď jsi mě fakt dostal. Já... nevím, co říct."

"Vím, že to zní divně," řekl Nico rychle. "Ale nemyslel jsem to nějak špatně. Jenom —"

"Ne, ne, já... Udělalo mi to radost. Nikdy by mě nenapadlo, že by sis mě mohl pamatovat."

"Proč si to myslíš?"

"Protože jsem byl jeden z mnoha. Prostě další táborník, co snil o tom, že bude pracovat pro Outeru jako lékař a udělá nějaký obří objev. Ty jsi byl syn Háda, nejoblíbenější a nejsilnější polobůh mýho věku a prostě... Wow."

Nico cítil, jak se mu hrne krev do tváří, a tak se oklepal a řekl tichým hlasem: "Když jsi se ztratil, hledal jsem tě. Měl jsem o tebe strach. Hledal jsem tě v podsvětí, ale tvoje duše tam nikdy nedošla. Doufal jsem, že —" Zhluboka se nadechl a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. Nevěděl, v co doufal. Možná v to, že žije. Ne, určitě v něco víc.

"Je mi to líto, Nico," řekl Will upřímně. Nedíval se na něj a Nico za to byl rád — ten smutek a vinu odrážející se v jeho očích by neunesl. "Víš, stalo se hodně věcí. Prodali mě na trhu. Skončil jsem jako... No, nakonec jsem se dostal na svobodu a utekl jsem sem, stejně jako ostatní. Chtěl jsem na všechno zapomenout, začít od znova a utéct před minulostí. I když v ní bylo hodně dobrýho... bál jsem se..."

Nico mu položil ruku přes pusu, aby ho umlčel. Na vteřinu se pozastavil nad tím, jak hezky k sobě jejich barvy kůže ladily — tmavá olivová a snědá z texaského sluníčka — ale pak zavrtěl hlavou a ruku stáhl. "Nechci v tobě vyvolávat špatný vzpomínky, Wille. Já jen... Jsem rád, že nejsi v podsvětí."

Will se zasmál a věnoval mu hřejivý úsměv. "Já jsem rád, že ti nic není. Když tě sem přinesli, byl jsi na pokraji smrti a já měl strach, že tě nezachráním."

Nico se podíval do svého klína. "Ale dokázal jsi to. Víš, co to bylo?"

"Nějaký šílený jed," vrtěl Will hlavou. "Ještě nikdy jsem se tím nesetkal, tak jsem dost improvizoval."

"Tak to jsi fakt úžasný," hvízdl Nico obdivně. "Edwards je otrokář a sériový vrah známý pro svoje šílený drijáky, kterýma zdroguje svý oběti. Nejspíš mě nechtěl úplně zabít, protože jsem se držel naživu docela dlouho."

"I tak bych ho nejradši nabodl na kůl a nechal ho tam shnít," zavrčel Will. "Boar říkala, že ho bohužel nestačili zabít. Jestli ho ale někdy uvidím, zaplatí za to, co udělal."

Nico se lehce zasmál. "Ne, to nemusíš. Mám s ním totiž pořád nevyřízený účty. Před lety jsem mu usekl jednu ruku, tak bych mu rád uřízl i tu druhou, aby to bylo symetrický."

"Ty máš teda starosti," pousmál se Will. Pak mu položil ruku na čelo a poklepal si prstem na horní ret. "Máš zvýšenou teplotu, ale není to nic vážnýho. Snad. Jak se cítíš?"

"S tebou? Skvěle."

Willovy tváře nabraly temně rudý odstín. Nico se nad jeho reakcí rozesmál, ale nakonec se hrozně rozkašlal. Ve Willových očích se objevila panika, ale Nico zvedl ruku na znamení, že neumírá, což Apollónova syna trochu uklidnilo. Když jeho záchvat kašle přešel, zůstali v tichosti sedět naproti sobě a dívali se na sebe — a Nico si přál, aby tahle chvíle nikdy neskončila.