The Demigod Association // Percy Jackson

Muerte lenta

Sledoval ho po schodech nahoru zpět na povrch. Pilótové nebývali nejvšímavější ohledně svého okolí, čehož rád využil. Skrýval se ve stínech, našlapoval bez vydání jediného zvuku a zdálo se, že mu to vychází. Nedal nijak najevo, že si byl vědom jeho přítomnosti. Přesto se nepřestal dávat pozor na své okolí v případě, že by narazil na chytřejšího pilóta. Silena a Clarisse se mu taky velmi brzo vytratily z dozoru, což znamenalo, že o nich nemohl vědět ani Sabastian Andreas.

Když se ocitli zpátky na zemi, začal se Andreas pohybovat rychleji. Něco Chrisovi říkalo, že jsou stále v New Yorku a že Sabastian tuto oblast zná moc dobře. Netrvalo dlouho a už se mu začal ztrácet - musel přidat do kroku, aby mu stačil.

Na chvíli se mu ztratil a když ho znovu našel, stál uprostřed vylidněné ulice, zády k němu, ale s postojem, jako by na něj čekal. Pak se k němu otočil tváří a usmíval se - ne úplně upřímně, trochu vychytrale a posměvačně, ale nenechal se tím zastrašit. Vystoupil přímo proti němu a oplácel jeho pronikavý pohled.

"Tušil jsem, že mě někdo sleduje," pronesl hravým tónem, jako by o nic nešlo. "Ty jsi ten, co mi zabil všechny sourozence? Jsme sice všichni ze stejné hlíny, ale asi nepochytili moc inteligence, když se všichni tři nechali zabít, co?"

Chris na něj zůstal překvapeně hledět. Jeho chování samotné bylo zvláštní, ale něco takového si vůbec nepředstavoval, že by mohl říct. Zněl, jako by mu to bylo vlastně jedno. Můžou hlinění lidé cítit emoce? S žádným ještě nemluvil, takže si nebyl jistý. Sabastian Andreas pro něj byl prvním.

"Zabili jsme je čistě z bezpečnosti," řekl, protože ho nic jiného nenapadlo. "Nebo aspoň tak to položili ti dva, co je měli najít. Dneska nepřišli, protože si nemůžeme dovolit smrt dalšího bez získání informací."

"Víš, pilótové cítí a přemýšlí jen o tom, co jim bylo naprogramováno," prohlásil Sabastian. "Naší přirozenou vlastností není zvědavost nebo kreativita. Pochybuji, že kdokoliv z těch ostatních měl vůbec tušení, co po nich chcete. Naší prioritou je chránit našeho pána, toť vše."

"Vypadáš na sdílného pilóta," uznal Chris. "Co se domluvit?"

Sabastian se ušklíbl, jako by na to čekal. Rozhodil rukama a prohlásil: "Jsem sice jen kupa hlíny, ale svého života si vážím. Domluva se mi velmi zamlouvá."

"Půjdeš s námi a povíš nám, co chceme vědět," navrhl Chris, "a my tě za to necháme žít."

"To není moc výhodné, ne?" namítl Sabastian vychytrale. "Sám jsi říkal, že mě nemůžeš zabít, takže si můžu dovolit nadstandard, že?"

Chris si povzdechl. S takhle bystrým pilótem ještě nemluvil. "Tak co teda chceš?"

"Zachování mé identity," řekl Sabastian. "A svůj život samozřejmě. Je možné, že pána bude zajímat, od koho jste se to dozvěděli. Je nás hodně, tak řeknete jméno nějakého z těch mrtvých. A taky se mě nebudete ptát, komu sloužím - mám zakázano to vyslovit a kdybych se to pokusil říct, spálí se mi jazyk."

"Domluveno."

"Přísahej při řece Styx, že to dodržíš."

Chris zatnul zuby. "A ty přísahej, že neprovedeš nějakou levárnu."

Natáhli ruce před sebe a oba řekli: "Přísahám při řece Styx." Kdesi v dálce se ozvalo zadunění, které ohlašovalo, že řeka Styx přijala jejich přísahu. Nyní byla teda neporušitelná a nutná dodržet. Chris nerad skládal takhle závazné sliby, ale musel to udělat - pokud chce Bell zpátky domů. A to chtěl.

Piper musela znovu ztratit vědomí, protože když opět přišla k sobě, nacházela se někde úplně jinde. Soudila tak podle vzduchu, protože sem proudil čerstvý vzduch odněkud zleva, zatímco na původním místě se vzduch skoro nehnul. Ležela opět na něčem tvrdém, ale tentokrát si byla jistá, že to bylo hladké dřevo, jako deska stolu.

"Ayate?" zavolal dívčí hlas. Poznala v jejím hlase tu dívku předtím. Ne tu žlutookou, tu, již ještě neviděla. Když ji slyšela, uvědomila si, že má dívka drobný přízvuk. Australský?

"Hm?" Odkudsi se ozval mladíkův hlas a začal se přibližovat k nim. Piper si dávala pozor, aby si nevšiml, že je vzhůru, ale ani jí nevěnoval pozornost. Přešel ji jako vzduch, nejspíš měl něco zajímavějšího na práci.

"Přestává dýchat," konstatoval pragmaticky. Chvíli se ozývaly zvuky, jako by se pohrabával kabáty. "Potí se a srdce se mu zpomaluje."

"Podle Franklina takhle reagoval i di Angelo," poznamenala dívka.

Piper netrvalo dlouho, než jí došlo, kdo to přestává dýchat. Srdce jí vyskočilo až kamsi do krku a začalo tlouct tak hlasitě, že jej museli slyšet. Zabíjí Jasona. A podle toho, co říkali, podobně umíral i Nico. Modlila se ke všem bohům, a hlavně k Hádovi a své matce, aby byli oba chlapci v pořádku. Děsila ji jen představa, že by se jim něco mohlo stát. A teď se to opravdu dělo.

Řečený Ayat se zasmál. "Škoda, že jsem to neviděl. Di Angelo pod vlivem muerte lenta."

Jejich přízvuk, když se pokoušeli mluvit španělsky, byl ještě těžší. Nedokázala určit, odkud jsou, ale rozhodně to nebyli rození Američané. Rozhodně jim však jejich exotický přízvuk dodával na strašidelnosti. Neviděla je, jen slyšela jejich podivně vysoké hlasy, jak se baví o umírajícím Jasonovi a Nicovi, jako by řešili dnešní večeři.

"Neumře," prohlásila dívka po chvíli zamyšleného ticha. "Je to syn Jupitera. Muerte lenta na něj nemůže mít horší efekt než na obyčejného poloboha."

"Třeba umře," namítl Ayat. 

"Ne, neumře!" Piper to vykřikla dříve, než se stačila zarazit. Jelikož se už prozradila, posadila se a poprvé spatřila, kde se nacházela. Byla to obří místnost podobná normálnímu obývacímu pokoji. Bylo tam šero, jediné pořádné světlo vycházelo z krbu, v němž hořel nepřirozeně oranžový oheň. Seděla na dřevěné lavici u jedné stěny, zatímco Jason ležel na gauči na druhé straně místnosti a vypadal, že velmi brzy zemře. 

Nad ním se skláněli dva cizí lidé. Byli to dva tmavovlasí lidé v jejím věku, muž a žena. Oba měli černé vlasy — dívčiny byly spletené do copu přehozeného přes rameno, chlapcovy smotané do malého drdolu na vrcholku hlavy. Dívali se na ni světle zelenýma očima, mladík podezřívavě, dívka bezvýrazně. Byli si v obličeji velmi podobní — možná to byli sourozenci.

"Kdo jste a kde to jsem?" vyštěkla Piper okamžitě. Věděla, že byly všechny její dosavadní kroky více než riskantní, ale už bylo pozdě se vracet. Spustila nohy přes okraj lavice a zvedla se. "Co se stalo Jasonovi?" 

Přešla k němu, ale nikdo ji nezadržel. Proto si k němu klekla a okamžitě zjistila, že úplně hoří. Jeho tep byl pomalý, dech mělký. Potil se, lapal po dechu a mračil se, jako by se mu zdál obzvlášť ošklivý sen. Pohled na něj v tomto stavu ji vyděsil. Co mu to provedli?

"Je pod vlivem muerte lenta," odpověděl Ayat. Jeho hlas byl vyšší než Jasonův, ale nesl v sobě sílu, rozhodnost a opatrnost. Měřil si ji, jako by byla divoké zvíře, co každou chvíli vyskočí a zakousne ho.

Nemusela mít příliš znalostí španělštiny, aby věděla, co to znamená — pomalá smrt. "Co vám udělal, že ho zabíjíte?"

"Kdybychom ho chtěli zabít, je už mrtvý," odtušila dívka. Mluvila tím jejich podivným přízvukem a to Piper znervózňovalo.

"Tak co...?" vydechla.

"Když už jsi vzhůru, můžeš se o něj postarat," zabručel mladík. "Všechny potřebné věci tu máš. My musíme jít, máme ještě práci."

"Nenech svýho kluka umřít," poradila jí dívka.

Pak vyšli z pokoje, zamkli za sebou a nechali ji tam samotnou, vyděšenou, panikařící, s umírajícím klukem jejích snů na pohovce.