Do you want me?

8

Tak jsem tady s další kapitolu Do You want me a jelikož se neobjevil žádný komentář, budu vydávat jen soboty =^.^=
***

" a ty se divíš, po celé flašce vodky? ...pokus se spinkat ano? Bude zase dobře..." Hladil jsem ho jemně po zádíčkách..." není za co se omlouvat, jen spinkej a kdyby cokoliv, tak mi řekni ano?" Mluvil jsem něžně a klidně...ale popravdě mi bylo hrozně zle, protože jsem již několik noci po sobě  nespal...a momentálně mám v sobě tolik kofeinu, že sice chci hrozně moc spát, ale rozhodně se mi to nemá šanci podařit...

,,t-ty taky..." Špitnu potichu a políbím ho na břicho, protože jinam nedosáhnu....ihned usnu a další den ráno se probudím, sice stále s bolestí hlavy, ale už se o sebe docela dokážu postarat....všimnu si svého šéfa, jak je úplně mrtvý. Nakonec ho tedy povalím do postele, přikreju ho a vezmu malou vedle, aby se mohl vyspat.... Položím toho drobečka na gauč a začnu pro ně vařit aspoň snídani....když se malá probudí, dám jí jídlo a pustím jí pohádky. Nakonec si dám sprchu a vezmu si na sebe jeho oblečení, pořádně vyčistit zuby a to samé nechám udělat malou....nakonec si s ní sednu na gauč a díváme se společně na pohádky....

Spal jsem jak zabitý, takže jsem vůbec nepostřehl, jak ti dva zmizeli.  Když si s Debbie sedl na gauč, po chvíli se na něj otočila a roztomilé zamrkala " ..proč jsi včera na brášku křičel? .....byl pak moc smutný..." pípla tiše... docela se bála, že bude třeba křičet i na ni...

,,omlouvám se, já jsem včera.... víš... nebyl při smyslech....moc mě mrzí to, co se stalo...slibuji, že už se to nebude opakovat... jen mě mrzelo, že mě někde nechal samotného bez pochopení, zlatíčko...." Pohladím ji po tvářičce a usměju se na ní....,,chtěla by jsi se mnou připravit pro brášku velkou omluvou snídani?" Zazubím se na ní

"Tak jó! " zaradoval se a cupitala s ním do kuchyně "ale vždyť tě nenechal samotného " koukla na něj, když jí to došlo " to já byla sama v pokojíčku a ty jsi vedle křičel....bála jsem se víš? Že už na brášku nebudeš křičet?" Hodila po něm štěněčí pohled. Od malička nesnášela křik, protože matka na ni křičela v jednom kuse a brášku milovala nadevšechno...

,,křičel? V pokojíčku? Já křičel i tady?" Překvapeně na ní zamrkám, ale když uvidím její pohled, slíbím jí to ,,slibuji " řeknu nakonec, vyhoupnu ji na linku a nechám jí sypat mouku a míchat těsto na lívance....ochutnat to a dokonce i nechat udělat šlehačku.....hlídal jsem, jako oko v hlavě, ale jí se prostě nedalo odolat, takže sem jí i nakonec trochu šlehačky dal před obědem...

"Tak dobře... bráška je totiž moc hodný víš " zazubila se na něj a nadšeně se angažovala do vaření. Já jsem se probudil asi za dvě hodiny , chvilku jen koukal do blba, ale když jsem si všiml, že tu ani jeden z nich není, vydal jsem se do obýváku " dobré ráno, jak jste se vyspinkali.  Louisi, jak ti je?" Ptal jsem se starostlivě, ale tak nějak jsem nezvládal stát, takže jsem se musel opřít o linku.

,,zlato počkej, vypni to...jakmile to vypne, sundám jí na zem a rychle přijdu k němu ho podepřít....odvedu ho na židli ke stolu a tam ho posadím....,,moc se omlouvám " špitnu potichu a pevně ho obejmu okolo krku. "...moc mě to všechno mrzí...." Zamumlám smutně a pevně zavřu oči...nasávám jeho vůni a doufám, že mě po tomhle všem nezavrhne ....

Neměl jsem sílu vzdorovat, tak jsem se prostě jen nechal dovést na židli. Obětí jsem mu po chvilce váhání vrátil " ....to...je v pohodě.  Byl jsi opilý...vím, že jsi to tak nemyslel..." objal jsem ho trošku pevněji, ale pak ho už pustil, aby ho z toho předklonu nebolely záda. Popravdě...byl jsem z toho včerejška dost rozhozený...z toho ze všeho....