Válečný deník

Jarní úsvit

Blížilo se jaro. Konec války stále nebyl na dohled. Většina lidi stále věřila našemu císařství a vítěznému konci v této bezohledné války. Během zimy se náš sektor západní fronty zatím nepohnul ani o píď. I přesto na tom poli leží naší vojáci. Každý týden přijíždí nový rekruti na bojiště. V očích jim jde vidět nadšení. Celou dobu války jsem si myslel, že vojáci měli prázdnou hlavu. A jediné na co mysleli, bylo na boj proti Francouzům. V novinách probíhala silná cenzura tisku. Všechny zprávy z fronty procházeli přes moje ruce. Kdybych udělal chybu. Mohl jsem jít klidně do vězení. Hlavni štáb by se bál obav normálních lidi na stav války. Neměl jsem to rád, ale muselo to být. Sotva začaly rostliny kvést. Dostal jsem dopis z našeho města. Ale nic pěkného to nebylo. Můj bratr mi psal že naše maminka umřela. Podle zprávy policie byla zavražděna a znásilněna. "Do dnešní doby nevím kdo tento hrozný čin spáchal, ale měl jsem několik typu. Po válce jsem na vlastni pěst se to snažil vyřešit. Ale všechny důkazy vedly do slepé uličky."
Musel jsem si nejdříve vyřídit dovolenou na pár dni, abych se mohl účastnit mše a pohřbu. Z rodiny mi už zůstal pouze bratr. Který ještě chodil na školu, ale už končil gymnázium. Když jsem viděl jak na stole jemu leží přihláška do armády. Po příjezdu jsem se snažil přemluvit velitele, aby mého bratra přiřadil mě. Chtěl jsem aby jeden z nás se konce války dožil. Byl jsem rád, když dostal nenáročnou práci v týlu. Musel mít pořád u sebe něčí dozor. Párkrát se pokusil o sebevraždu. Jelikož byl hodně připoután k mamince. "Vždy jeho měla raději než mě".
Bohužel pár dni před koncem války spadl do kráteru od dělostřelectva a nadýchal se Yperitu. Neměl žádnou šanci to přežít. I když po převozu do nemocnice stále žil, ale během operace umřel.