Válečný deník

Zlo povstává

Akorát byl přelom zimy v 1938.
Situace v okolních zemí byla otřesná. Francie a Polsko začalo mobilizovat a přesouvat vojsko k naším hranicím. Zdálo se že válka bude brzo tady.
Snažil jsem se válku oddálit co nejvíc. Proto jsem byl poslán do Československa. Abych osobně navštívil Konrada Henleina. "To byl vedoucí Sudetoněmecké strany v Československu".
Byl jsem poslán samotným Adolfem.
Konrad chtěl se mnou projednat několik bodů. Které následně chtěl poslat československé vládě v Praze.
Zpočátku jsem nevěděl co chce Konrad projednávat. Ale po pár výčtu z programu jsem usoudil o co se jedná. Ten dokument byl Karlovarský program, který projednával připojení Sudet do německé říše.
Byl jsem šokován jeho slovy. Jelikož ze zdvořilosti se mi tohle nelíbilo.

Byl jsem proti připojení Sudet do říše. Jelikož Československo jsem měl rád. Žil tady můj přítel. Který se později po rozpadu Rakouska-Uherska stal prezidentem. Byl to Masaryk. Toho člověka jsem si hodně vážil. Pravidelně jeho navštěvoval, i když mu bylo nejhůř. I on viděl v Adolfovi čiré zlo. Nebyl jsem jediný co si něco takového myslel. Jeho smrt mi zasáhla stejnou mírou jako smrt mého syna.

Jenže Konrad tento program myslel vážně. Požádal abych ho doprovodil do Berlína za vůdcem. Zpočátku jsem nesouhlasil. Ale stejně by jel tak jako tak.

Během té chvíle proběhlo v Rakousku ozbrojeny převrat. Následující den se rozhodl Adolf podpořit jejich povstání. Které bylo úspěšné a Rakousko se stalo součástí říše.
Stejný osud měl podle Konrada následovat také v Československu. Prozradil mi tajné zprávy o povstání v zemi. Chtěl provést to stejné co jeho soukmenovci v Rakousku. Sílou převzít vedení v zemi.

Než jsem odjel do Berlína. Musel jsem udělat menší zastávku ve Vídni. Dostal jsem telegram od Adolfa. Abych se sešel s tamním prozatímním předsedou.
Nechtěl jsem rozkaz splnit. Ale taky jsem nechtěl skončit někde ve vězení za neplnění rozkazu.
Adolf chtěl mít jistotu že vše bude projednáno v klidu.
Sotva co jsem vystoupil z vlaku. Na nádraží už na mě čekal Adolf. Možná se bál že bych udělal něco proti jeho vůli.
Už mi nevěřil tak moc jako kdysi.
Nejspíš tušil že se snažím jít proti jeho vůli.
Asi mi to přišlo už moc, ale měl jsem pocit že mi nechal tajně sledovat. Každý můj krok byl pod drobnohledem gestapa.
I když jsem se snažil pátrat po svých dokumentech na gestapu. Nenašel jsem absolutně nic.

Dále moje cesta už následovala do Berlína, kde čekal Konrad.
Chtěl osobní setkání s Adolfem. Bez mé přítomnosti. Později jsem zjistil že byl projednáván Karlovarský program a v případů neúspěchu sestaven plán Fall Grün. Což bylo absolutní vojenské tažení proti Československu.
Tohle by se nesmělo nikdy stát. Zničilo by se přitom spousta památek v republice.
A já chtěl zachovat republiku.
Když Konrad odešel. Šel jsem navštívit Adolfa, abych vyřadil svůj nesouhlasil o tažení do Československa. Jelikož by okolní státy vstoupili do války proti nám. Jenže v tom Adolf mi rázně odpověděl. Že má něco schované v rukávu a spojenci budou jemu líbat nohy k zachování míru.
Bohužel tomu výrazu jsem zatím nerozuměl.
Ale za půl roku už jsem věděl co tím myslel. Byla to mnichovská dohoda.

Věděl že si může dovolit všechno. Obsazeni Porýní a zrušení Versailleské smlouvy což nechalo spojence v klidu.
Anšlus Rakouska zůstal také v očích spojenců bez problémů.
Ale tohle si nemohl Adolf už nechat od nich projít.
Věřil jsem ve spojence, že nebudou před Adolfem ustupovat. Ale oni na to argumentovali stylem. Pro zachování míru v Evropě uděláme cokoliv.

Ale to byla chyba!