❝tak moc mě mateš. něco děláš mému srdci a já si to neumím vysvětlit.❞
❝omlouvám se.❞
-
seo changbin je sedmnáctiletý teenager, který skrývá tajemství z minulosti. tajemství, které ničí jeho již dosti zkažený vztah s jeho matkou. má v plánu svoje ta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
---
-Changbins POV-
Vždy jsem se obával pondělního rána kvůli škole..vlastně jsem se obával každý školní den. Škola ze mě vždy vysála i ten maličký zbytek energie, kterou jsem ráno měl.
Nebyl jsem ranní ptáče a chladnou atmosférou, kterou Jižní Korea vždy měla, mi nijak nepomáhala. Kvůli tomu téměř vždy nosím mikiny. Speciálně ty černé. Ta barva mě vždy nějakým záhadným důvodem uklidňovala a líbila se mi, jak vypadala na mé kůži.
Můj nejlepší kamarád, Han Jisung, miloval rána. Vždy je tak zářivý a energetický, zatímco já byl často tichý a zamyšlený bez úsměvu. Jisung vždy vtipkoval, že můj obličej děsí malé děti, ale já si nemohl pomoc.
"Changbin!" Slyšel jsem svoji matku křičet z kuchyně a hned vstal, protože jsem věděl jaká moje matka je.
"Ano?" Odpověděl jsem, když jsem ji viděl jak dává hrnec na sporák. Když si mě všimla, otočila se a začala mě pozorovat.
Vždy když to dělala, cítil jsem se nejistě. Bylo to, jakoby se dívala přímo do mého těla a zkoumala všechny chyby, které jsem v životě udělal. Její pohled byl něco, díky čemuž jsem se jí okamžitě bál.
"Changbin.." Začala.
Nemohl jsem si pomoc a sklopil hlavu, i když věděl, že to nenáviděla. Vždy měla ráda oční kontakt, ale já jí ho nebyl schopen dopřát.
"Koukni se na mě synu." Pomalu jsem splnil její přání a koukl se jí do očí. Její hnědé oči byly obvykle jemné spojené s přísností. Takové byly vždy od té nehody. Začal jsem se jí pro svoje dobro tedy koukat na místo mezi jejíma očima. "Doufám, že děláš to o co jsem tě prosila."
"Ano." Řekl jsem tišeji, než jsem chtěl. Vždy na mě měla takový efekt. Usmála se a svoji ruku položila na mé rameno. Připadalo mi, jako by moje ramena vážily tuny.
"To je dobré vědět. Nechci aby se to opakovalo."
Vzpomínky mi proběhly před očima, hned jsem ale zakroutil hlavou a vzpamatoval se. Polkl jsem a znova se podíval na zem. "Ano."
"A doufám, že ten tvůj kamarád Jisung nic nezkouší."
S neuvěřením jsem se na ni znova podíval, ale její oči byly plné vážnosti. Mamka měla ráda Jisunga, ale i přesto se neustále ptala na tyto otýzky. Rychle jsem zakroutil hlavou. "Ne, mami."
Znova se usmála. "Dobře.. a Changbine? Taky by si neměl neustále nosit černou, vypadá to tak, že si v depresích."
Přikývl jsem.
"Dobře, běž se nachystat. Nechci aby jsi přišel pozdě." Otočila se a odešla, a to znamenalo že už tenhle rozhovor skončil. Rychle jsem odešel z kuchyně a šel nazpět do svého pokoje. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
