❝tak moc mě mateš. něco děláš mému srdci a já si to neumím vysvětlit.❞
❝omlouvám se.❞
-
seo changbin je sedmnáctiletý teenager, který skrývá tajemství z minulosti. tajemství, které ničí jeho již dosti zkažený vztah s jeho matkou. má v plánu svoje ta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Začal jsem litovat, že jsem na sobě neměl mikinu. Po nějaké době chůze k Felixovi domů se ochladilo a mě byla neskutečná zima.
Oba jsme si změny počasí všimli, a proto jsme šli tím nejrychlejším krokem.
Pomohl jsem Felixovi vzít pár jeho tašek, jelikož toho měl až moc. Po chvíli jsem toho ale litoval, moje ruce začaly pálit a já se neustále ošíval, když na můj obličej začaly padat sněhové vločky.
"Nabídl bych ti můj svetr, ale pak by byla zima mně." Z ničeho nic promluvil Felix a tím tak svým hlubokým hlasem přerušil příjemné ticho kolem nás.
Zasmál jsem se a protočil očima. "To je od tebe tak hezké Felixi, tak hezké."
Felix se také zasmál a zvedl hlavu, aby mohl pořádně vidět vločky, které padaly z nebe. "Tak krásné." Povzdechl si a pak se na mě znova podíval. "Neboj hyung, za chvíli tam budeme."
Když jsem uviděl můj dům, moje kroky se zpomalily. Věděl jsem, že bydlí blízko Jeongina..ale neočekával jsem, že by bydlel tak blízko mě. Jsem tak hloupý. Kousl jsem se do rtu a nervozně sledoval Felixe a můj dům přede mnou.
Felix si mého chování nejdříve nevšiml, ale po chvíli jsem viděl jeho zvědavý a starostlivý výraz na tváři. "Changbine si v pořádku?"
"Uh-- jo." Přibližovali jsme se ke mně domů a byla tu nějaká šance že je moje máma doma, jelikož v sobotu nepracuje. Nebo by mohla stát venku a čekat než přijedu. Zachvěl jsem se. "Jsem v pohodě Felixi."
Felix studoval můj výraz. Přál jsem si aby mě přestal pozorovat. Přál jsem si aby se o mě nestaral, přál jsem si aby se vším prostě přestal. Bál jsem se, že na mě matka něco pozná. A všechny ty představy o tom, že by něco zjistila, končí stejně špatně.
Z myšlenek mě přerušila váha na mém rameni. Felixova ruka na mém rameni. Moje kůže pod jeho dotekem pálila, a já to nemohl snést. Otřásl jsem se a jeho ruku tím tak setřásl z mého ramene pryč.
Felix vypadal zmateně a sklesle. Já o tom ale neměl čas, jelikož jsem sledoval budovu před námi. Budovu, kterou jsem nazýval mým domovem.
"..Changbine?" Začal Felix. "To je tvůj dům?"
"Jop.." Nechtěl jsem to nějak více rozebírat.
Felix z blízka pozoroval náš dům. Byl to dům , který se hodně lidem líbil. Byl čistý a dobře vybavený. Ale já z něho měl hrůzu. "Tvůj dům vypadá hezky."
"Děkuju."
Můj dům byl vlastně pouze pár metrů před námi. Vedle hlavních dveří byly dvě okna s bílými závěsy, které normálně blokovaly dívat se dovnitř domu. Také to ale znamenalo, že nikdo není doma.
Dneska ale závěsy byly odhrnuty a do domu šlo vidět, což znamenalo že moje máma je doma. V hlavě mi začaly pípat alarmy, že by mě teď máma mohla kdykoliv pozorovat a vidět mě s Felixem.
