Nový začátek života Marcus a Martinus

#12

Pondělí

,,No a teď si povíme něco o kvadratických rovnicíchʼʼ slyšela jsem učitelku. Ano už chodíme zase do toho ústavu. Jsem ráda, že je mně i Martinusovi už dobře.

Lola i Lukas už jsou taky ve škole a já mám hroznou chuť jim ublížit. ,,Mio už mi odpovíš na moji otázku? ʼʼ koukala na mě učitelka.

,,Mohla by jste ji prosím zopakovat?ʼʼ opřela jsem si hlavu a koukala na ni s výrazem pohni. ,,Co znamená to velké D?ʼʼ řekla naštvaným hlasem.

,,Paní učitelko, je to prosím vás pěkně DISKRIMINANTʼʼ protočila jsem očima. ,,Nejsi nějak až moc chytrá?ʼʼ koukla se na mě se zvednutým obočím.

,,No paní učitelko, ne každý je tak vypatlanej jako vy a to ještě říkám slušněʼʼ ušklíbla jsem se. ,,Takhle se mnou nebudeš mluvit, jdi ihned do ředitelnyʼʼ ukázala na dveře.

Vstala jsem a šla směrem ke dveřím. ,,Příště si tam jděte sama, jestli máte nějaký problém, já vám jen odpověděla a to je slušnostʼʼ otočila jsem se na ni a usmála se.

Jestli si myslíte, že jsem drzá, tak jste na omylu. Já se chovám takhle kvůli Lole a Lukasovi. Vždy když je vidím, jsou tak šťastný a já jsem na ně přímo nasraná.

Málem zabili Tinuse. Já jim ještě udělám ze života peklo, až budou prosit o to ať to nedělám. Přišla jsem do ředitelny a vyslechla jsem si hrozně nudnou přednášku o tom, jak se máme chovat k učitelům.

Slíbila jsem, že se pokusím polepšit. Odešla jsem z ředitelny a namířila si to ke svojí skříňce. Uviděla jsem tam Lolu, jak křičí na nějakou novou holku.

Přišla jsem za tou holkou a řekla ji: ,,Neboj tohle je jenom naše pitomá Lola, která si myslí, že bude mít všechno co chce, ale v tom se plete.ʼʼ

,,Cože jsi to právě řekla?ʼʼ koukla se na mě Lola vražedným pohledem. ,,Mám ti to celé zopakovat nebo, chceš kratší verzi, aby jsi to pochopila?ʼʼ pousmála jsem se.

,,Co si ke mně dovoluješ, ty nejsi vůbec nic, co mi máš co něco říkatʼʼ naštvaně řekla. ,,No promiň, radši budu vůbec nic, než abych byla nějaká kráva, která otrávila Martinuseʼʼ přišla jsmem k ní blíž a už si připravovala ruku.

,,No dovol, já bych nic takového neudělala, svému Martinuskovi bych nikdy nic neudělalaʼʼ málem začala brečet.

,,Chceš mi říct, že po tom, co se Lukas a Tinus prali, byl najednou otrávený a ty o tom nic nevíš? Na mě takovéhle divadlo hrát nemusíš.ʼʼ koukala jsme se na ni vražedným pohledem.

,,Ty jsi tady ta hlavní mrcha, která tu všem jenom ubližuje, ale od teď ne holčičko, jsem tady já a já se tě nebojímʼʼ zakřičela jsem na ni.

Všichni se na nás koukali, i Mac a Tinus. K Lole přišel i Lukas a kouknul se na mě pohledem, tak teď jsi to posrala holčičko.

Oblékla jsem se, vzala si boty a odešla pryč ze školy. Na tohle už nervy nemám. Nemůžu ji nechat, ať si dělá všechno co chce.

Je to namyšlená kráva a tím to i zůstane. Šla jsem domů, tam si odložila batoh a šla jsem se projít. Šla jsem lesem, ten čerstvý vzduch mi dělá dobře.

Uviděla jsme nějakou skálu a tak jsme šla blíž. Když jsem si na ni stoupla uviděla jsem nádherný výhled. Pod skálou tekla řeka a já se na ni koukala.

Byla to nádhera. Lehla jsem si na skálu a koukla se ne nebe. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli to tu mám ukázat Tinusovi nebo ne.

Zítra mají totiž Marcus a Martinus narozky a já mám kvůli Lole a Lukasovi blbou náladu.

Kdybych mohla, odejela bych někam nachvíli a potom se zase vrátila. Stýská se mi taky po mé sestřičce a tak jsem vzala mobil a zavolala mámě.

Já: Ahoj mami, tak co jak se máte?
Máma: Je a...a...ahoj Mio ,jo máme se docela dobře.
Já: Mami co se stalo?
Máma: Nic všechno je v pořádku a co ty jak se máš u tety?
Já: Mám se dobře, ale ty mi řekni co se stalo, proč jsi tak smutná?
Máma: No dobře zlatíčko. Pamatuješ si na moji kamarádku Kim?
Já: Jo pamatuju, proč co se jí stalo?
Máma: No víš měla autonehodu a byla už na operaci, ale zítra ji čeká další.
Já: Mami, ale počkej nebyla ona těhotná?
Máma: Noo...ano byla a právě taky proto jsem smutná. Ona o něho přišla, potratila.
Já: Mami to je mi líto, ale teď je hlavní, aby se uzdravila a všechno bylo v pořádku.
Máma: Já vím zlatíčko, ale je to hodně smutná zpráva. Hele počkej tatínek a Lucinka chtějí s tebou mluvit.
Já: Dobře tak mi je dej k telefonu.
Táta: Ahoj Mio.
Lucka: Kdy se vrátíš? Moc mi chybíš. Už tě tu chci mít a hrát si s tebou.
Já: No asi až za 6 měsíců, ale neboj máš tam maminku a tatínka.
Táta: Pojď Luci už budeme muset jít, rozluč se s Miou a pojď.
Lucka: Dobře tati. Ahoj Mio zavolej zase někdy.
Já: Jojo ahoj Luci, ahoj tati, ahoj mami.

Vypadalo, že se už nehádají. To jsem jedině ráda, takhle si představuju rodinu, všichni spolu a žádné velké hádky.

Koukala jsem se pořád na oblohu a najednou jsme dostala nápad na dárek pro Marcuse a Tinuse. Běžela jsem do obchodu a koupila jim nové hry na počítač a i nějaké filmy.

Tinusovi jsem šla koupit nové klávesy a Marcusovi jsme společně s Verčou koupili kytaru. Doufám, že budou mít radost. Přišla jsem v 15:15 k Verče, aby mi to pomohla zabalit.

Povídali jsme si u toho o škole a já se dozvěděla něco nového. O přestávce se prej Lola a Lukas hádali a my určitě víme o čem.

,,Taková škoda, že jsem o to přišla, ale aspoň jsem se uklidnila a jsem připravena na zítraʼʼ řekla jsem Verče.

,,Nevím co bych dělala, kdybych neměla tebe a klukyʼʼ koukla jsem se na ni a usmála se. Někdo zazvonil a Verča šla otevřít.

,,Jee ahoj Macu, copak chceš?ʼʼ řekla Verča nahlas abych uklidila dárky, přeci jen je to tajná oslava. ,,Potřebuju mluvit s Miou a u sebe doma není ʼʼ řekl skleslým hlasem Mac.

,,Ahoj Macu, copak mi chceš říct?ʼʼ přišla jsem ke dveřím a usmála se. ,,No víš Mio, pojď rychle se mnouʼʼ vzal mě za ruku a šli jsme k němu domů.

,,Macu, řekni mi, co se stalo?ʼʼ zakřičela jsem na něho,ale on mi neodpověděl. Dostala jsrm strach, hned jak otevřel dveře, běžela jsem k Martinusovi do pokoje, ale bylo zamčeno.

,,Tinusi prosím otevři dveřeʼʼ pověděla jsem nervózně, ale on ani neodpověděl. Prosila jsem ho tak dvě minuty a potom jsem kopla do dveří.

Potom znovu a znovu, až se mi povedlo je rozkopnout. Myslím že to nebyl dobrý nápad, protože ty dveře byly ze dřeva a skla, ale měla jsem o něho strach.

Tekla mi krev z nohy, ale viděla jsem Martinuse jak sedí na posteli a má u ruky žiletku. ,,Martinusi ne nedělej to prosímʼʼ začala jsem tam brečet.

,,Mio prosím nech měʼʼ řekl smutně. ,,Ne nenechám tě Martinusi, co bych tu bez tebe potom dělalaʼʼ řekla jsem mu a brečela dál.

Ani se na mě nepodíval. Běžela jsem k němu, těsně před postelí jsem spadla a bouchla se hlavou o stůl, který měl hned vedle postele. Slyšela jsem něčí hlas, ale nemohla jsem otevřít oči....

Takže lidičky. Chci vám moc poděkovat za to že to čtěte. Bohužel nemám teď moc čas, ale pokusím se pořád psát a s každým krokem se zlepšovat. Jste úžasní a proto mě to baví psát. Přemýšlím o druhé knize, ale to až dokončím tuhle aby se mi to moc nepletlo. Moc moc děkuju kdyžtak pište komentáře, kdyby vás něco zajímalo.  AHOJKY  💕💕❤️❤️