Nový začátek života Marcus a Martinus

#01

Je mi 16 let, mám mladší sestřičku které je 7 let a bydlím v České republice. Chodím na školu, ve které se mi nelíbí. Nemám tu žádné kamarády. Moji rodiče se doma poslední dobou pořád hádají a já už to nechci poslouchat.

Rozhodla jsem se, že pojedu minimálně na 6 měsíců za tetou do Norska. Viděla jsem ji naposled, když mi bylo 6 let. Je to hodně dlouhá doba.

Vzala jsem si teda tašku a dala si do ní všechny potřebné věci. Spoustu oblečení, kartáček, pastu, nějaké sušenky na cestu, sluchátka, nabíječku na mobil a další různé věci. Moc jsem se těšila na to až uvidím svoji tetu.

Můj táta mě odvezl na letiště. Najednou jsem uslyšela: ,,Prosíme cestující, kteří mají naplánovaný let do Norska, aby se připravili, vaše letadlo bude připraveno k odletu za 20 minut.ʼʼ

Rozběhla jsem se abych to stihla. Úplně jsem zapomněla se rozloučit s tátou, ale to mi nevadilo.

Běžela jsem dál a najednou jsem uviděla letadlo, kterým jsem měla letět za tetou do Norska. Sedla jsem si do letadla a byla připravena hned odletět.

V letadle

Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že je přesně 8:00 ráno. Jak já se tak moc těším. Už jsme vzlétli a já se koukala z okna jak vypadá svět ze shora. Všechno bylo tak malé, ale nádherné. Nachvilku jsem zavřela oči a usla jsem. Byla jsem hrozně unavená.

Po dlouhé době mě vzbudil zvuk. ,,Dámy a pánové, prosím připoutejte se, každou chvilkou budeme přistávat.ʼʼ

Hned jsem vykoukla z okna a nemohla jsem uvěřit svým očím. Už jsem tady. Za krátkou chvilku se rozběhnu k tetě a přivítám ji.

Na letišti

Vystoupila jsem co nejdříve z letadla a rozběhla se na letiště. Uviděla jsem nějakou paní, jak drží papír a na tom je napsané mé jméno Mia.

Utíkala jsem co mi dech stačil a skočila na ní až skoro spadla.

Teta: Ahoj Mio.
Já: Ahoj teto.
Teta: Tak jak se ti líbila cesta?
Já: No celou dobu jsem prospala teto, ale jsem tady a už nechci nikdy odjet.
Teta: Dobře. Tak pojď pojedeme k nám domů.

Nasedli jsme do auta a přijeli jsme do města jménem Trofors. Její dům byl veliký a mě se moc líbil.

Když mi teta ukázala pokoj nemohla jsem tomu uvěřit. Můj pokoj byl hodně veliký, měla jsem tu i vlastní koupelnu a postel do které se vejdou tři osoby.

Koukla jsem se na hodiny a bylo už 12 odpoledne. Teta měla připravený oběd. Udělala špagety s omáčkou, a já jsem si přidala dvakrát, protože jsem měla veliký hlad po té dlouhé cestě.

Teta: Přihlásila jsem tě sem do školy, aby sis tu našla kamarády a necítila ses tu tak sama.
Já: Děkuji teto, snad to tady bude lepší než u nás.
Teta: Jestli chceš, můžeš se jít projít ven aby jsi to tu více poznala, máme tu i hřiště na fotbal a na volejbal.
Já: Určitě půjdu. Miluju všechny letní sporty, doufám že si najdu kamarády a zahraju si s nimi něco.
Teta: Vrať se nejpozději v 18:15, ať se stihneš připravit do školy. Zítra si budeš moct vybrat 3 volitelné předměty.
Já: Dobře. Pokusím se najít nějaké kamarády už teď. Ahoj
Teta: Počkej...... Ach jo už je pryč.

Venku

Rozloučila jsem se s tetou, nasadila si sluchátka a šla jsem. Po cestě jsem si tancovala, aniž bych o tom věděla. Poslouchala jsem písničky od Marcuse a Martinuse.

Zavřela jsem oči a tancovala si dál. Najednou jsem do někoho vrazila. Byla to holka, která vypadala dost mile.

Já: Moc se ti omlouvám, poslouchala jsem písničky a tancovala jsem si. Vážně promiň. Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Mia.
Verča: Já se jmenuji Verča, a vážně nic se nestalo, jen si do mě vrazila nic víc.
Já: Jsem tu nová a nějak se tu už nevyznám. Moje teta říkala že je tu nějaké hřiště mohla by jsi mi ho  prosím ukázat?
Verča: Jo ty jsi ta nová holka která má k nám zítra přijít do třídy. Ano, půjdu ti ukázat, kde je tady hřiště. Ty ráda děláš nějaké sporty?
Já: Ano všechny letní sporty dělám velmi ráda.
Verča: Tak to se ti budou líbit dva kluci od nás ze třídy. Ti rádi hrajou fotbal, tancují a zpívají.
Já: Snad si najdu nějaké kamarády ve vaší škole. A doufám, že ty kluky poznám.
Verča: Taky doufám že se stanete kamarády s klukama, ale my už jsme od teď kamarádky, takže úkol už sis splnila. A teď už pojď musím být zachvilku doma.
Já: Dobře. Pojďme.

Cesta k hřišti trvala ani ne 10 minut. To hřiště bylo úžasné, hned jsem se chtěla rozběhnout a jít si tam zaběhat, ale najednou jsem na něco narazila....

Doufám, že se vám moje první část líbí. Konečně jsem si vyzkoušela jaké to je napsat nějaký kus příběhu a musím říct, že mě to dost baví. Každý den vyjde jedna část příběhu. Snad se vám to líbí. ❤️😊