Jen trocha smíchu

5.

Vešel jsem do třídy. Už jsem ani nebyl zvědavý, komu dneska ublížím, a kdo naopak zmlátí mě. Sedl jsem si. Na lavici byla načmáraná básnička.

Úsměv je něco, co každý má.
A proč se jej tak často vzdává?
Je to jediné, co nemohou vzít.
Jediná krása, co mohu mít.

Svět křičí, bije a okrádá.
O mučení mé se hadá.
Co vsechno vezmou a ukradou,
jen jedna věc je navždy mou.

Úsměv je to bohatství mé.
A přesvědčuje oči tvé,
že všechno už je v pořádku.
Když svět podniká další hádku.

,,Nenamoč mi to prosimtě."

Byl jsem tak zabraný do čtení. Byla to krásná báseň a mé pravé já to dohnalo k slze. Dokonce jsem i přehlédl toho kluka, co sem přišel.

,,Omlouvám se."

To jsem řekl já, mé opravdové já!

,,Jen si to přepíšu na papír."

Usmíval se. To zažíval tolik bolesti?

,,To je tvoje básnička?"

,,Je, ale není nic moc, chce to ještě upravit... tobě se tak líbila?"

,,Je nádherná."

Ano, jsem to já, já rozhoduji, co řeknu.

,,Ale nepovídej. Kdo vlastně jsi?"

,,Nori Gomi, druhý ročník."

,,Těší mě. Jsem Riku Mikomo - ze čtvrťáku."

Stále se tak krásně usmíval. Začínal jsem cítit, že se na povrch dere ta bestie.

,,Jo, promiň, musím."

Bylo to pro něj lepší. Nechtěl jsem ublížit dalšímu člověku.

'Ty pako, cos to zase vyvedl?'

Vždyť jsem jen odešel.

'Promiň, ale velení už není jen tvoje.'

Mám důvod bojovat.