Jen trocha smíchu

14.

,,Hej! Kde to jsem?"

,,Nekřič tak. Jsi v pokoji na intru."

,,Ale proč?"

,,Protože jsi sebou hned sekl. Nenechal jsem tě tam ležet."

Musel mě nést celou cestu. Musel mít tu starost vzít a táhnout mě.

,,Děkuju."

Vstát, a hned padat.

,,Co se to tu..."

,,Riku!"

Vylezl z vedlejší místnosti. Já ho uvítal obitý na zemi. Bylo mi opravdu studno.

,,Nori... co tu děláš?"

,,Omdlel jsem na chodníku a Montaro mě našel. Co tu ale děláš ty?"

Zase jsem mu lhal. Spíš jen zatajoval kus pravdy.

,,Bydlím s Montarem... jsi bílý jako stěna."

Opravdu mi nebylo moc dobře.

,,A... vy spolu něco máte?"

Chtěl jsem to vědět. Jinak jsem si Monatovo chování odůvodnit nedokázal.

,,Ne? Jen dobří kamarádi."

Tohle odkývali oba dva.

,,Aha... promiň."

,,Nedáš si něco? Vážně nevypadáš nejlíp."

Riku byl milý, ale já zachytil nepřátelský Montarův pohled.

,,Já už musím, sestra by se bála."

Jen výmluvy.

,,Ale pozor, už je tam skoro tma."

,,Neboj se."

,,Už nebojím."

Přišel ke mně a otřel se rty o ty mé. Mohl jsem jen pozorovat Montarovo skřípání zubama.

,,Díky... už jdu."

Nechci jít. Měl jsem částečně tmu před očima a můj žaludek se pravidelně boužil.
Jedno kopnutí do břicha. Pozvracel jsem jim chodbu. Druhé kopnutí. Schytal to koš v parku. Třetí kopnutí. Tentokrát už jen domovní schody. A pak slavností lehnutí do postele.