Zase byl pátek. Zase mě na lavici čekala básnička.
Ahoj mami, jak se máš?
Jakou radu mi zas dáš?
Co si mám vzít na sebe,
a jak navštívit tebe?
Proč vzal Pán Bůh dušti tvou?
Proč nemohl vzít i mou?
Nechci už tu bez tebe být.
Jak ty bych chtěl hned odejít.
Chtěl bych tam jít za tebou.
Tak vyslyš prosím tužbu mou.
Zase jsem plakal. Jakoby někdo sepsal mé minulé myšlenky. Opsal jsem to a zašel do třídy čtvrtého ročníku.
,,Co chceš?"
,,Je tu Riku?"
,,Jasně... Riku! Chce tě nějaký ubrečenec!"
Nechal jsem se tak nazývat. Jinak by velení přebral on.
,,Ahoj, co potřebuješ?"
Krásně se usmíval.
,,Tady je básnička... nechal jsi ji napsanou na lavici."
,,Díky, to tě tak dojala?"
,,Kvůli té mamince, chtěl bych za ní."
'Tak to můžu hnedka zařídit.'
On a jeho myšlenky na sebevraždu.
'Ne, tohle neudělám.'
,,Chápu... klidně si to nech."
,,Opravdu můžu?"
,,Jistě, když se ti líbí, tak je tvoje."
,,Nějak bych ti to měl oplatit."
Má pravá povaha.
,,Nemusíš."
,,Ale já chci. Co třeba zmrzlina po škole?"
,,Dobře, tak potom čau."
Stále se na mě usmíval. A já po třech letech znova získal další věc... svůj úsměv.
ČTEŠ
Jen trocha smíchu
Short Story'Kdo jsi a co děláš v mém těle?' 'To nemusíš vědět... a to tělo už není tvoje.' 'Já si tu budu vládnout!' 'Nikdy! Zalez a jen se dívej.' 'Dobře...' Jsme tu dva. Dva se dělíme o jedno tělo. Já už ale nechci velet. Ten cvok tu z toho nadělal paseku. A...
