Despair

20. Část

Paprsky slunce mi drze vtrhly do pokoje a já si rukou zastřela obličej. Celou noc jsem bděla a přemýšlela. Louis byl opilý a evidentně se z toho potřeboval vyspat. Hněvala jsem se na něho. 

„Bo?" Louis vstoupil do pokoje a opatrně za sebou zavřel dveře. „Co chceš?" vyprskla jsem a on se opatrně posadil na postel. „Je mi líto, co jsem ti včera řekl, i když si pamatuji jenom útržky." „Tak tobě je to líto? To se ještě divím. Je mi jedno, co si myslíš a taky už mám někde, kde se touláš nebo co děláš. Já se snažím, aby ses mě zbavil, co nejdříve, ale u tebe nevidím žádnou spolupráci. Ještě ti to pořád nedošlo, co? Ty se chceš zbavit mě, já tebe. Kdyby ses choval aspoň o něco lépe, mohl si mě mít z krku už dávno, ale ty tropíš jednu hloupost za druhou. Nemusíš dělat, že tě to mrzí, protože já vím, že nemrzí," řekla jsem a vyškrábala se z postele pryč.

„Nechtěl jsem být tak nevrlý, tak to pochop." „Ale byl jsi a víš, jak to chodí. Opilí lidé většinou mluví pravdu, takže jak jsem řekla, nechej mě na pokoji. Já už to všechno nějak zvládnu a ty se starej o sebe." Bez jediného slova se postavil a přešel ke mně. Ruce položil na moje ramena, ale já je setřásla. Nechtěla jsem, ať se mě jakkoliv dotýká. Byla jsem pevně rozhodnutá se s ním nebavit a ignorovat ho.

„Ty víš, že to nevydržíš. Stejně se se mnou budeš zase bavit," řekl Louis a objal mě. Přitiskl si mě k sobě tak silně, že jsem se téměř nemohla ani hýbat. „Kdybych žila, tak mě asi udusíš tím objetím," pronesla jsem přiškrceně a on stisk povolil. Otočil si mě k sobě a zabořil svou hlavu do mého krku. Zavrtěla jsem se, ale on mě pořád pevně držel. Cítila jsem každý jeho dotyk, jeho teplý dech na mém krku, jeho spalující vášeň a děsilo mě to. 

Byl jako poraněné zvíře, co potřebuje akutní první pomoc. To, že jsem ho cítila, bylo pro mě spalující. Já, jako duch jsem neměla cítit nic, ale to pouto bylo tak silné, že by ho neroztrhlo ani naše nejsilnější hádka, což tahle rozhodně nebyla. Musela jsem s ním mluvit a on to věděl, stejně jako já. Nevydržela bych se na něho každý den dívat a nic neříct. Ale stejně jsem na něho byla pořád naštvaná, za to, že řekl něco tak nepěkného a pak za mnou došel s tak ubohou omluvou.

Rukou jsem mu vjela do vlasů a jemně mu je prohrábla. Slabě jsem za ně zatahala a pro sebe se usmála. Hlavou zajel výš a dal mi letmý polibek na krk. Zatřáslo se mnou a on se na mě podíval. „Vážně jsem nechtěl," řekl a já se zamračila. Tahle omluva byla už lepší. „Budu ti to věřit, ale naštvaná jsem pořád." Ruce jsem založila na prsou.

„Nebudeme si nic nalhávat a přiznejme si, že jsem prostě úžasný a ty mi nedokážeš odolat." „Zase si ten naivní hlupák, ale kdyby si něco na tenhle způsob neřekl, tak bych se o tebe začala bát a teď mě omluv, jdu si najít zábavu, jelikož jsem na tebe ještě pořád nazlobená," zakvílela jsem rázně a dala se na odchod.

„Netuším, co tady chceš dělat, ale mohla by si mi udělat snídani a nachystat prášek na hlavu," postěžoval si a chytil se za hlavu. „Nejsem tvoje hospodyně, ani kamarádka a ani tvoje holka, takže se budeš muset obsloužit sám." „Ani moje kamarádka?" Otočila jsem se na něho a zadívala se mu očí. Byl v nich smutek a něco, jako pohrdání.

„Tak já nevím, co my dva jsme," odpověděla jsem a nepřítomně pokrčila rameny. Přistoupil ke mně a rukou mi vjel do vlasů. „Nesahej mi na vlasy," vykřikla jsem a jeho ruce dala pryč z mé hlavy. Dal ruce do obraného gesta a zasmál se. „Pořád tě nesnáším," pronesla jsem rázně a taky na tom trvala.

„Nechápu to, mě má každý rád." „Sebevědomí ti nechybí. To jsem zvědavá, jestli si najdeš někoho, kdo tě bude dokonce i milovat," řekla jsem a uculila se. Ruce mu povadly kolem těla a lítostivě se na mě podíval. Viděla jsem na něm, že ho to zasáhlo, ale byl to Louis, takže nedal na sobě vůbec nic znát.